31 C 239/2023-25 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 29 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 29 800 Kč od [datum] do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalovaná se žalobkyní uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 39 000 Kč sestávající se z půjčené částky 20 000 Kč a souhrnného poplatku 19 000 Kč, kterážto částka měla být splácena týdně ve výši 500 Kč s termínem 1. splátky do 7. dne ode dne podpisu smlouvy, když mezi účastníky mělo být sjednáno hrazení nejprve na cenu půjčky, tedy kapitalizovaný úrok. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána splatnost celého dluhu, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil. Uhradil celkem 9 200 Kč. Ke dni [datum] se podle smlouvy dostala žalovaná do prodlení, a žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení až ode dne následujícího po splatnosti smlouvy pro případ, že by žalovaný řádně a včas hradil, tedy od [datum]. 2. Ve věci byl vydán soudem elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou a proto byl usneseními zdejšího soudu v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 o.s.ř. zrušen. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřila, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval. 5. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne [datum] mezi žalobkyní a žalovanou, když na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalované v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala spolu s částkou 19 000 Kč (sestávající se z kapitalizovaného úroku ve výši 6 600 Kč, z poplatku za zpracování úvěru ve výši 6 000 Kč, z poplatku za hotovostní inkaso ve výši 6 400 Kč), celkem tedy částku 39 000 Kč uhradit žalobkyni v 78 týdenních splátkách ve výši 500 Kč s termínem 1. splátky ke dni [datum]. Z upomínky ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky ve výši 29 800 Kč upomínala. 6. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, avšak soud hodnotí po obsahové stránce tuto jako smlouvu o zápůjčce dle ust. § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, neboť finanční prostředky měly být žalované poskytnuty v hotovosti před podpisem dané smlouvy, jak jejího textu vyplývá. Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 8. Žalobkyně v řízení tvrdila, že prověřovala úvěruschopnost žalované a to náhledem do různých databází, telefonickým kontaktem zaměstnavatele, vyhodnocení údajů poskytnutých žalovanou, avšak tato tvrzení z předložených listin zůstala neprokázaná. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru neprověřila úvěruschopnost žalované tak, aby mohla dospět k závěru, že je žalovaná schopna poskytnutý úvěr splácet. 9. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 10. Podle § 580 občanského zákoníku platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 12. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Soud se dále zabýval otázkou, zda neleze dovodit neplatnost dané smlouvy i z jiných důvodů. Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením, když podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Žalované byla poskytnuta peněžitá částka ve výši 20 000 Kč, když vedle této částky se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni částku 19 000 Kč, označovanou jako„ souhrnný poplatek“, celkem tedy částku 39 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že ve smlouvách označený poplatek nepředstavuje nic jiného než úroky, tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům bezúročné půjčky). Výše úroků však byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost takto vysok