13 C 191/2024 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou ze dne 14.3.2024 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 618,75 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovaným došlo dne 16.7.2014 k uzavření smlouvy o zápůjčce č. , tel. číslo, . Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této smlouvy smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru otištěné na zadní straně Smlouvy. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 16 721 Kč, přičemž na úrok měla podle smluvních ujednání připadat částka 2 554 Kč, na administrativní činnost částka 3 801 Kč a na hotovostní režim splátky částka 10 366 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky, úroku a poplatků se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 59 týdenních splátkách po 613 Kč a 60. splátce ve výši 554 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9.9.2015. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalovanému známo, že nejpozději tohoto dne je povinen zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Ke dni 9.4.2015 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužná jistina činila částku 17 935,52 Kč a dlužný poplatek částku 13 565,48 Kč. Po tomto datu do data podpisu smlouvy o postoupení pohledávek byla žalovaným na předmětnou pohledávku uhrazena částka 5 000 Kč. Celkem uhradil žalovaný od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek částku 10 220 Kč.2. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovanou žalobkyni smlouvou ze dne 16. 11. 2017 a o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalovanému doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaný reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.3. Žalovaný se k v žalobě nevyjádřil, přičemž byly žalovanému v tomto řízení listiny doručovány řádně na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a n., o.s.ř. na adresu zjištěného skutečného pobytu žalovaného.4. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jen částečně. Právní vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jako lex specialis pak zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platným v době uzavření smlouvy o úvěru. Vůle stran vyplývající ze smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 7. 2014 jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když právní předchůdce žalobkyně v tomto právním vztahu vystupoval v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro právní předchůdce žalobkyně.6. Protože smlouva o půjčce, která jinak naplňuje definici spotřebitelského úvěru byla uzavřena před účinností z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nezkoumal soud z úřední povinnosti, zda byly splněny podmínky podle § 86 z.č. 257/2016 Sb., neboť povinnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného na právního předchůdce žalobkyně v době uzavření smlouvy sice dopadala, ale soud by k případné neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu mohl přihlédnout jen k námitce žalovaného, který pro svou pasivitu v řízení takovou námitku nevznesl.7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. Ve smlouvě o zápůjčce, respektive ve smluvních podmínkách, kterými se tato smlouva řídí, je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 20 000 Kč se úročí úrokem ve výši 19,98 % ročně, zároveň je však ujednáno v čl. 6, že žalovaný má za administrativní činnost Kč uhradit poplatek ve výši 3 801 Kč a hotovostní režim splátek poplatek ve výši 10 366 kč. Tyto poplatky nelze chápat jinak než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému právním předchůdcem žalobkyně v rámci jeho podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Roční úroková sazba posuzovaného úvěru je tak ve skutečnosti výši 72,45 %. K této částce dospěl soud výpočtem, podle něhož měla být nad rámec jistiny uhrazena žalovaným podle smlouvy částka 16 721 za 60 týdnů, tedy částka 14 491 Kč za 52 týdnů, tedy za jeden kalendářní rok. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. Kromě toho uvedl právní předchůdce žalobkyně žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdí, že úvěr je úročen pouze úrokem z prodlení, ačkoli za její poskytnutí žádá další poplatky, tedy v podstatě skrytý úrok, ve výši podstatně vyšší. Situace, kdy poskytovatel úvěru má podle smlouvy získat za 60 měsíců poskytnutí úvěru částku ve výši převyšující jistinu úvěru a tuto skutečnost ve smlouvě maskuje jako poplatky je nepochybně za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.11. V červenci 2014, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 13,92 % ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě byla sjednána úroková sazba 72,45 % ročně, což je úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. , spisová značka, , podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah da