13 C 204/2024-37 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou ze dne 31.5.2024 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovaným došlo dne 16.5.2021 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, . Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této smlouvy smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru otištěné na zadní straně Smlouvy. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 49 705 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 48 205 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu Doplňkové pojištění ve výši 2 709 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky, úroku a poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 20 měsíčních splátkách po 4 877 Kč a poslední splátce ve výši 4 874 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21.2.2023. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalovanému známo, že nejpozději tohoto dne je povinen zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena, úročí se podle žalobních tvrzení neuhrazená jistina dále úrokem ve výši 20,88 % ročně, a to od 22.2.2023, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky dlužné částky, do zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně měl v souladu s čl. 6.6. smluvních podmínek současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Žalovaný dle žalobních tvrzení na svůj dluh ničeho neuhradil.2. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovanou žalobkyni smlouvou ze dne 21. 9. 2023 a o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalovanému doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaný reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.3. Žalovaný se k v žalobě nevyjádřil, přičemž byly žalovanému v tomto řízení listiny doručovány řádně na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a n., o.s.ř. na adresu trvalého pobytu žalovaného.4. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.5. Soud se z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda právní předchůdce žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnosti spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl výši svých příjmů, které se jeví dostatečné pro úhradu poskytnutého úvěru. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalující nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. právní předchůdce žalobkyně dostál.6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru je uvedeno, že jistina úvěru ve výši 50 000 Kč se úročí úrokem ve výši 86 % ročně, tedy nikoli ve výši 20,88 % ročně, jak uvádí žalobkyně. Zároveň je ujednáno, že žalovaný má za administrativní činnost Kč uhradit poplatek ve výši 1 500 Kč a za službu doplňkového pojištění částku 2 709 Kč. Tyto poplatky nelze chápat jinak než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému právním předchůdcem žalobkyně v rámci jeho podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Součet dvaceti dílčích splátek, které byly ve smlouvě ujednány na částku 4 877 Kč a poslední splátky ve výši 4 874 Kč však činí 102 414 Kč za celou dobu trvání smlouvy, bylo-li by žalovaným hrazeno řádně. Roční úroková sazba posuzovaného úvěru je tak ve skutečnosti výši 117 %. K této částce dospěl soud výpočtem, podle něhož měla být nad rámec jistiny uhrazena žalovaným podle smlouvy částka 102 414 za 21 měsíců, tedy částka 58 522 Kč za 12 měsíců, tedy za jeden kalendářní rok. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. Kromě toho uvedl právní předchůdce žalobkyně žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když na první straně smlouvy o úvěru je uvedeno, že úvěr je úročen úrokem z prodlení ve výši 86 %, ačkoli za její poskytnutí jednak žádá další poplatky, tedy v podstatě skrytý úrok, a jednak se jistina úročí úrokem daleko vyšším, než jaký je ve smlouvě uveden. V květnu 2021, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 6,96 % ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě byla sjednána úroková sazba 117 % ročně, což je úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmi