13 C 341/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou ze dne 25.8.2023 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 370 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tak, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 9.3.2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit žalobkyni úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 750 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 5 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 500 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku a poplatky se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 737,50 Kč počínaje 16.3.2017. žalovaná však dle žalobních tvrzení nehradila splátky úvěru řádně a za dobu před podáním žaloby uhradila žalobkyni jen částku 27 880 Kč.2. Žalovaná se k v žalobě nevyjádřila, přičemž byly žalovanému v tomto řízení listiny doručovány řádně na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a n., o.s.ř. na adresu trvalého pobytu žalované.3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.4. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle ust. § 2 odst. 1, z.č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající ze smluv o úvěru ze dne jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaná v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.5. V případě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou se soud z úřední povinnosti v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru zabýval otázkou, zda žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). , právnická osoba, s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované z výpisů z databází a informací o majetkových poměrech získaných od žalované. Nelze odhlédnout ani od toho, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná v průběhu trvání posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru splátky úvěru po určitou dobu hradila. Teprve v dalším období platnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení se žalovaná dostala do prodlení. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. právní žalobkyně dostála.6. Soud dále zkoumal, zda byly smlouvy o úvěru uzavřeny platně z hlediska naplnění podmínek podle § 588 z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s žalovanou čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně či jejího právního předchůdce je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Ve smlouvě je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 25 000 Kč se úročí úrokem ve výši 8 750 Kč za celou dobu trvání smlouvy, ale zároveň je ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaná měla za poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč uhradit dále poplatek ve výši 5 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 500 Kč. Tyto poplatky nelze chápat jinak, než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalované žalobkyní v rámci jeho podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Úrok se započtením „poplatků“ by činil 19 250 Kč za 60 týdnů, což je období definovatelné jako 1,15 roku. Roční úrok by tak činil 16 739 Kč z jistiny 25 000 Kč, tedy téměř 67 % ročně. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící, když v době uzavírání smlouvy ze dne 23.4.2019 činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru s obdobím fixace 1 rok až 5 let 9,05 % jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Kromě toho uvedla žalobkyně žalovanou při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdí, že úvěr je úročen pouze úrokem z prodlení, ačkoli za její poskytnutí žádá poplatek, tedy v podstatě skrytý úrok, ve výši podstatně vyšší. Situace, kdy poskytovatel úvěru skutečnou výši úroku ve smlouvě maskuje jako poplatky je nepochybně za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.11. Ze základních obsahových náležitostí smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. , spisová značka, , podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně