14 C 347/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I., respektive ve výroku II. tohoto rozsudku, a to z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] která byla sjednána mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 1. 8. 2020. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 27 655 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 19 282 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 24,36 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 164 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v hotovosti ve 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 5. 2022. Žalovaný neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 072,07 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 135 Kč, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 20 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 24,36 % z částky 20 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, leč neúspěšně. Žalobkyně uvedla též skutečnosti, které zkoumala před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro účely posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěrové prostředky (blíže doplnění žaloby na č.l. 21-22). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu listiny byly řádným způsobem doručeny. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. soud rozhodl bez jednání. 3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 1. 8. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázal vrátit v celkem 21 měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 19 282 Kč, částkou za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 4 164 Kč, přičemž úroková sazba činila dle smlouvy 86 % ročně po celou dobu trvání smlouvy, RPSN činola 142,04 %. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Podle statistických údajů [obec] národní banky dostupných na www.cnb.cz v lednu 2020 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci nad jeden rok do pěti let činily průměrně 8,37 % ročně. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost této smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 30. 1. 2020 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Částka ve výši 24 946 Kč označená ve smlouvě jako poplatek za spotřebitelský úvěr skládající se z položek úrok (19 282 Kč), a částka za zpracování úvěru 1 500 K a částka za rozšířenou službu komfortního a flexibilního splácení (4 164 Kč), který měl žalovaný společně s jistinou zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než úrok, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazků nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněnými úroky. Vzhledem k tomuto závěru soud u výše uvedené smlouvy posuzuje celý nárok z titulu tzv.„ poplatku za spotřebitelský úvěr“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok představuje úrok ve výši nikoli 24,36 % ročně, jak žalobkyně uváděla v žalobě, ani úrok ve výši 86 % ročně, jak žalobkyně proklamovala ve smlouvě, ale ve skutečnosti po přepočtu úrok ve výši 71,275 % ročně. Takovou výši úroku soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona [číslo] Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrové prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtě sjednané ve smlouvě, to jest nejpozději do 1. 5. 2022. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčené jistiny 20 000 Kč. 9. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 20 000 Kč, a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě nesplnil, dostal se do prodlení, čímž žalobkyni vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byla uzavřená smlouva vyhodnocena jako neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy nejpozději má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť z neplatné úvěrové smlouvy nemohly žalovanému vzniknout žádné jiné povinnosti. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pro úplnost soud dodává, že vzhledem k absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu nemravné výše ujednaného úroku bylo již nadbytečné zkoumat, zda žalobkyně před sjednáním úvěrové smlouvy řádným způsobem vyhodnotila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož žalobkyni náleží náklady řízení podle poměru úspěchu k neúspěchu ve sporu. O odměně advokáta bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 2 o.s.ř. věty prvé za středníkem, neboť zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., která upravovala paušální odměnu advokátů, nálezem Ústavního soudu ke dni 7. 5. 2013, lze považovat za zvláštní okolnost, která odůvodňuje užití vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, při stanovení odměny advokáta. Náklady řízení by v případě plného úspěchu byly tvořeny odměnou advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, výzva k plnění) v souladu s § 14b odst. 1 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů advokáta za tři zmíněné úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, DPH ve výši 21 % z obou zmíněných částek a zaplacený