14 C 99/2024 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu , adresa, -město vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 55 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 22. 11. 2022 poskytnul žalovanému na bankovní účet č. ú. , tel. číslo, /0300 finanční částku 45 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal, zápůjčku žalobci vrátit včetně odměny 10 000 Kč za zapůjčení prostředků na účet žalobce č. ú. , č. účtu, . Žalovaný však dlužnou částku nezaplatil ani poté, co byl o úhradu několikrát urgován. Žalovanému byla dne 10. 8. 2023 odeslána předžalobní výzva, kterou žalovaný převzal, reagoval na ni příslibem vrácení peněžní částky, leč bezvýsledně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v této věci postupoval podle § 115a o.s.ř. a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, přičemž žalobce s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasil již v návrhu a žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, pročež se jeho souhlas s takovým postupem ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládá.3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Z výpisu elektronického bankovnictví o odchozí platbě bylo zjištěno, že dne 22. 11. 2022 byla odeslána z účtu č. ú. , Anonymizováno, na účet č. ú. , č. účtu, částka 45 000 Kč, přičemž u poznámky k této platbě je uvedeno jméno žalovaného. Taktéž byla předložena komunikace z aplikace , Anonymizováno, ze dne 22. 11. 2022 (screenshoty na č.l. 10-11), z níž je zřejmé, že žalovaný požádal žalobce o částku 45 000 Kč s tím, že následujícího dne (tj. zítra) vrátí 55 000 Kč. Žalovaný za tím účelem sdělil žalobci číslo účtu č. ú. , č. účtu, . Tento požadavek byl žalobcem potvrzen a žalovanému bylo avizováno, že platba byla poukázána na jeho účet. Dále byla soudu předložena listina datovaná ke dni 21. 10. 2023 obsahující písemné prohlášení žalovaného, že zaplatí žalobci částku 55 000 Kč na jeho účet do 15. 11. 2023. Dopisem ze dne 9. 8. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu 45 000 Kč spolu s odměnou ve výši 10 000 Kč nejpozději do tří dnů od doručení výzvy.4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby jí užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.5. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.6. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobcem nevznikl závazek v podobě platné smlouvy o úročené zápůjčce podle § 2390 a násl. občanského zákoníku. Závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 22. 11. 2022 soud činí na základě výše sjednaného úroku. Žalovaný se totiž zavázal vrátit žalobci spolu s jistinou zápůjčky též odměnu, která činila 10 000 Kč, byť zapůjčená částka měla být vrácena následujícího dne, tj. 23. 11. 2022. Ačkoliv je obecně přípustné, aby si strany ujednaly ve smlouvě o zápůjčce též úroky ve smyslu ust. § 2392 odst. 1 o. z., nelze přiznat ochranu ujednání, které je svým obsahem nemravné. V této souvislosti soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp.zn. I. ÚS 3308/16, dle něhož ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. V projednávané věci se jednalo o zápůjčku mezi dvěma fyzickými osobami, nešlo tedy o vztah mezi podnikatelem na jedné straně a spotřebitelem na straně druhé. I přesto soud zastává názor, že v případě, kdy je nepoměr mezi vzájemným plněním natolik zjevný, je potřeba upřednostnit princip ochrany slabší smluvní strany jakožto princip ústavněprávního významu, kterým se orgány veřejné moci mají povinnost v aplikační praxi řídit. Tento princip je obzvláště akcentován v oblasti právních vztahů specifického charakteru, jako jsou např. spotřebitelské smlouvy, vztah vyplývající z pracovního, směnečního či nájemního práva apod. Cílem je přitom nahradit formální rovnost smluvních stran rovností materiální. Ústavní soud ve shora citovaném rozhodnutí dále uvedl, že přiznáním vyšší právní ochrany fakticky slabší smluvní straně není zpochybněna zásada pacta sunt servanda ani ochrana autonomie vůle. Tyto principy je nicméně třeba hodnotit v kontextu principu spravedlivého rozhodování jakožto vůdčího a zásadního principu fungování soudní moci. Shodně pak Ústavní soud vyzdvihl skutečnost, že obecným korektivem některých svobodně sjednaných závazků je v českém právu zejména princip ochrany dobrých mravů. Jde-li o úroky, odkazuje citovaný nález Ústavního soudu na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, který vyjádřil názor, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dkonce lichvářské úroky. , právnická osoba, s dobrými mravy je tkaové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí s přiměřenou výší úplaty za užívání půjčené jistiny, bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné, často právě z důvodu své tíživé finanční situace (vizte rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp.zn. , spisová značka, ). Jako nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je podle Nejvyššího soudu tkaová výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V tomto směru Nejvyšší soud připustil, že půjčky poskyntuté na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy dlužníkem je osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený úrok, který odpovídá dvojnásobku či trojnásobku úrokové míry peněžních ústavů. V dané věci byl mezi stranami sjednán úrok 10 000 Kč při splatnosti zápůjčky do druhého dne, tj. úrok, který při zapůjčení jistiny 45 000 Kč činil 8 111 % ročně (!!!!). Jako obvyklou úrokovou sazbu by přitom soud akceptoval s přihlédnutím k závěrům citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 úrokovou sazbu, která by se pohybovala okolo 30 % ročně, neboť dle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz v listopadu 2022 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci do jednoho roku činily průměrně cca 10 % ročně. Taková úroková sazba byla v dané věci však mnohonásobně překročena a její výši nelze než označit za nemravnou ve smyslu § 580 o. z.10. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Skutečnost, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč má soud za zjištěnou z potvrzení o odchozí platbě na účet, který se shoduje s číslem účtu, který žalovaný sděloval žalobci v komunikaci po WhatsAppu. Žalovaný se poskytnutím této peněžité hotovosti obohatil o částku 45 000 Kč, a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě nesplnil, dostal se tak do prodlení, čímž žalobci vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná v žalobě neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Byť byla uzavřená smlouva o zápůjčce vyhodnocena jako neplatná, bylo z ní zřejmé, do kdy má žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Nebylo tak zapotřebí další výzvy k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení, jelikož okamžik, do kdy nejpozději má žalovaný peníze vrátit, mu byl znám již od jejich poskytnutí. Bylo případně na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokazoval, že žalobci poskytnuté peněžní prostředky již vrátil, avšak žalovaný zůstal v řízení zcela pasivní. Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť z neplatné smlouvy o zápůjčce nemohla žalovanému vzniknout žádné ji