31 C 310/2024-29 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 21. 8. 2024 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 050 Kč od 2. 10. 2023 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní dne 18. 7. 2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to na účet žalované č. , č. účtu, , a to dne 18. 7. 2023. Dne 26. 7. 2023 uzavřela žalovaná se žalobkyní žádost o navýšení zápůjčky o 3 500 Kč, které byly žalované zaslány na účet 28019050765/2010 dne 26. 7. 2023. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 4 500 Kč. Zápůjčka i poplatek byly splatné dne 1. 10. 2023. Žalovaná však uhradila pouze částku 5 171 Kč. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou prostřednictvím webové stránky www.coolcredit.cz. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně vyžádala od žalované informace o jejích rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto prověřila a zaevidovala do karty žalované. Žalovaná své závazky ze smlouvy nesplnila, a proto žalobkyně požaduje po žalované zaplacení jistiny a poplatku ve výši 23 050 Kč a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč v souladu s čl. 2.3 smlouvy. Dále žalobkyně v žalobě uvedla, že v souladu s čl. 2.3 smlouvy by mohla po žalované požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 18 500 Kč od 2. 10. 2023 do 20. 7. 2024, tedy částku 5 402 Kč, když tuto částku uhradila, respektive proti této částce započetla plnění ze strany žalované ve výši 5 171 Kč. Z tohoto titulu tedy nepožaduje ničeho. Co se týče nákladů ve výši 2 500 Kč, tyto pak požaduje v souvislosti se zasíláním výzev k plnění, a to výzvy ze dne 23. 9. 2023, 8. 10. 2023, 15. 10. 2023, 22. 10. 2023 a 31. 10. 2023.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žádala žalobkyni o splátkový kalendář, je nezaměstnaná, registrovaná na úřadu práce, navrhla splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně.3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřila, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval.4. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 7. 2023 ve znění dodatku ze dne 26. 7. 2023 má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní, jako věřitelem a žalovanou, jako klientem, když žalobkyně poskytla žalované na základě této smlouvy částku ve výši 15 000 Kč plus 3 500 Kč, celkem tedy částku 18 500 Kč na účet uvedený v těchto smlouvách a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s poplatkem ve výši 4 638 Kč uhradit do 1.10.2023. RPSN představovala částku 2 969 %. Mezi účastníky dále byla sjednána částka ve výši 500 Kč odpovídající nákladům za zaslání písemné upomínky, dále pak smluvní pokuta. Z výpisu z účtu žalobkyně ze dne 18. 7. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč a dne 26. 7. 2023 částku 3 500 Kč. Z upomínky ze dne 8. 10. 2023, 15. 10. 2023, 22. 10. 2023, 23. 9. 2023, 31. 10. 2023 a 2. 7. 2024 ve spojení s podacím lístkem ze dne 2. 7. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzývala.5. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.7. V daném případě žalobkyně tvrdila, že s odbornou péčí posoudila a ověřila úvěruschopnost žalované, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, avšak v řízení nebylo prokázáno, jaké údaje jí žalovaná poskytla, ani jakým způsobem byly tyto ověřeny. Protože splnění uvedené povinnosti žalobkyně se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.9. Dále se soud zabýval otázkou, zda není uvedená smlouva absolutně neplatná i z jiného důvodu.10. Podle § 580 občanského zákoníku platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 obč. zák. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, když mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalované byla dne 18.7.2023 poskytnuta peněžitá částka ve výši 15 000 Kč, a dne 26.7.2023 částka 3 500 Kč, když vedle této částky se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni částku 4 550 Kč, označovanou souborně jako poplatek, celkem tedy částku 23 050 Kč do 1.10.2023. Soud dospěl k závěru, že ve smlouvě označený poplatek nepředstavuje nic jiného než úroky, tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům bezúročné půjčky). Při hodnocení platnosti těchto smluv soud přihlédl k výše citovaným záko