14 C 348/2025-46 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ve znění jeho doplnění ze dne 19. 2. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 413,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 27. 8. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 22. 9. 2023 uzavřela společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále také jen jako „právní předchůdce žalobkyně“) s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrové prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit formou pravidelných 48 měsíčních splátek, přičemž poslední splátka měla být zaplacena ke dni 22. 9. 2027. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením sjednaného úvěru, pročež ke dni 26. 8. 2024 došlo k zesplatnění všech závazků vyplývajících z uzavřené úvěrové smlouvy. Úvěr byl úročen úrokovou sazbou ve výši 66,27 % p.a. s tím, že žalobkyně uplatnila žalobou smluvní úrok pouze od data poskytnutí úvěru do jeho zesplatnění, tj. za období od 22. 9. 2023 do 26. 8. 2024 v kapitalizované výši 12 309,88 Kč. Žalobkyně v doplnění žaloby (na č.l. 42) uvedla, jakým způsobem postupovala při ověření úvěruschopnosti žalovaného před sjednáním úvěrové smlouvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní.3. Soud v této věci postupoval podle § 115a o.s.ř. a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, jeho souhlas se tak dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládá.4. Soud má v dané věci za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 22. 9. 2023 s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnuté prostředky vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 1 362 Kč splatných vždy do 22. dne v měsíci. Úroková sazba činila 66,27 % ročně, RPSN činila 90,6 %. Celkově měl žalovaný zaplatit částku 57 360 Kč. Smlouva byla uzavřena prostředky umožňujícími dálkový přístup. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 22. 9. 2023 úvěr převodem na jeho bankovní účet (potvrzení o provedení transakce, zpráva banky na č.l. 39, smlouva o úvěru ze dne 22. 9. 2023). Žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, pročež ke dni 26. 8. 2024 došlo k zesplatnění celého úvěru (oznámení o zesplatnění na č.l. 13). Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 3 2025 (postupní smlouva, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní výzvou ze dne 4. 3. 2025 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky (výzva).5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Soud na základě předložených listinných důkazů dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný pouze zčásti. Soud hodnotí žalobkyní předloženou smlouvu ze dne 22. 9. 2023 jako absolutně neplatné právní jednání, a to pro zjevný rozpor s dobrými mravy, který je soudem spatřován zejména v ujednání o úroku. Ten byl sjednán ve výši 66,27 % ročně. Takovéto ujednání o úroku je ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zcela zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z tohoto rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvě vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v září 2023 činila cca do 10 % u běžných spotřebitelských úvěrů, resp. 17-18 % ročně (kontokorenty a revolvingové úvěry) - (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku právní předchůdkyně žalobkyně. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbě nad rámec poskytnuté jistiny oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Předchůdce žalobkyně by bez jakýchkoli pochybností zmíněnou zápůjčku bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalovaného, který měl pouze možnost zápůjčku za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout. Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva. V řízení však bylo prokázáno, že na účet žalovaného skutečně předchůdkyně žalobkyně odeslala částku v celkové výši 20 000 Kč, pročež soud žalobě, pokud jde o požadovanou jistinu, vyhověl z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 občanského zákoníku, a to po zohlednění všech plateb, které dle tvrzení žalobkyně žalovaný již uhradil (10 896 Kč). Žalovaný se přijetím částky 20 000 Kč na bankovní účet bez právního důvodu bezdůvodně obohatil, přičemž žalobkyni vrátil pouze část těchto prostředků ve výši 10 896 Kč, a je proto povinen vydat i zbylou část ve výši 9 104 Kč. Počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení určil soud podle výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 4. 3. 2025, ve které byl žalovaný poprvé prokazatelně vyzván mimo jiné k vrácení částky 41 413,18 Kč do tří dnů s tím, že k této výzvě byl přiložen poštovní podací lístek, ze kterého vyplývá, že výzva byla podána k poštovní přepravě dne 4. 3. 2025. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku se žalovanému tato výzva dostala do jeho sféry nejpozději dne 7. 3. 2025, pročež od data 8. 3. 2025 se žalovaný ocitl v prodlení se splněním svého dluhu. Jelikož žalovaný na výzvu dluh nesplnil, má žalobkyně podle ust. § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení v sazbě 12 % ročně dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku) a k plnění určil běžnou lhůtu dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl výrokem II. tohoto rozsudku (tj. ohledně částky 12 309,88 Kč a zbylé části požadovaného příslušenství v podobě úroku z prodlení).9. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně soudu doložila též listiny k prokázání skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před sjednáním úvěru. S ohledem na právní hodnocení úvěrové smlouvy jako absolutně neplatného právního jednání však již bylo nadbytečné podrobněji zkoumat proces vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, tj. jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval před samotným sjednáním úvěru a zda dostatečně prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť úvěrová smlouva byla shledána neplatným právním jednání ve smyslu výše uvedeného hodnocení.10. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení po procesně neúspěšné žalobkyni. Ze spisu je ale zřejmé, že žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, a to ani jako nezastoupenému účastníku ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.