Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doučeným zdejšímu soudu dne 16. 3. 2026 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 21 924 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Návrh odůvodnila tím, že se žalovaným dne 27. 8. 2024 uzavřela smlouvu o zápůjčce. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 17 400 Kč, které byly žalovanému zaslány téhož dne na účet , č. účtu, . Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek v celkové výši 4 524 Kč. Jistina a poplatek byly splatné dne 26. 9. 2024, žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Ke dni podání návrhu žalovaný na svůj dluh uhradil 11 123 Kč. Žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky , Anonymizováno, . Před uzavřením smlouvy si žalobkyně od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného (kdy žalovaný je dle § 84 odst. 2 ZSÚ povinen poskytnout žalobci úplné a pravdivé informace), resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Žalobkyně tedy splnila svou povinnost dle § 86 ZSÚ, když řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. V důsledku prodlení žalovaného vznikla povinnost uhradit též úroky z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč (čl. 2.3 Smlouvy, písemné výzvy odeslány 5x). Celková výše dluhu žalovaného, kterou žalobkyně požaduje, činí 21 924 Kč, kdy náklady spojené s uplatněním pohledávky jsou ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuta dle čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, která ke dni vyhotovení návrhu činí po zaokrouhlení částku 9 239 Kč, ale žalobkyně požaduje jen 8 700 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 4. 12. 2025 výzvu k úhradě dlužné částky, žalovaný však na výzvu nereagoval a svůj dluh neuhradil.2. K výzvě soudu ohledně ověření kredibility žalovaného při uzavření shora uvedené smlouvy o zápůjčce žalobkyně uvedla, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení, když si je vědoma toho, shora uvedený procesní postup povede k závěru soudu, že smlouva je vzhledem k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná s tím, že pro tento případ žalobkyně navrhla, aby soud této přiznal toliko bezdůvodné obohacení představující poskytnutou jistinu úvěru, úrok z prodlení s náklady řízení.3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které zcela korespondují se skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě.4. Na základě předložených listin a tvrzení žalobkyně dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Na základě smlouvy ze dne 27. 8. 2024 poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 17 400 Kč, které byly žalovanému zaslány téhož dne na jeho účet , č. účtu, . Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek v celkové výši 4 524 Kč a vše splatit do 26. 9. 2024. Ke dni rozhodování soudu žalovaný na svůj dluh uhradil 11 123 Kč.5. Na základě skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu právnímu hodnocení věci. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Není pochyb o tom, že žalovaný vstupoval do vztahu s právní předchůdkyní žalobkyně v pozici spotřebitele.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.9. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu. V tomto směru žalobkyně sice uvedla určitá tvrzení, ale neposkytla k těmto tvrzením jediný důkaz. Žalobkyně tak neprokázala, že skutečně a případně jak konkrétně ověřovala výdělkové poměry žalovaného, zda měl či má žalovaný dluhy, exekuci či případně vystupuje jako dlužník v insolvenčním řízení, jaké má příjmy a výdaje apod.10. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou a vypořádat vztah mezi účastníky řízení pouze za použití ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.11. Žalobkyně má tudíž právo jen na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 6 277 Kč, které jí dle žalobních tvrzení nebyly dosud vráceny, ač tyto žalovanému byly poskytnuty na základě absolutně neplatné smlouvy. Nárok žalobkyně soud posoudil dle ustanovení § 2991 o. z. Jelikož žalovaný dosud žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení nevrátil, dostal se tak ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. do prodlení. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o. z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán od 13. 12. 2025. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32Cdo 4179/2007). Žalobkyně soudu doložila odeslání (doručení) výzvy ze dne 4. 12. 2025 s určením data splatnosti do 3 dnů. Výzva byla žalovanému za užití ust. § 573 o. z. doručena dne 9. 12. 2025 a ode dne uplynutí 3 dnů, tedy od 13. 12. 2025, je žalovaný v prodlení.12. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.13. S ohledem na pasivitu žalovaného v řízení nemohl soud využít ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a stanovit lhůtu k vrácení částky v době jiné, než-li v době tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), neboť soudu nejsou známy (majetkové) možnosti žalovaného. Jak ostatně uzavřel Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025: „Povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1), má spotřebitel.“14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když ve věci úspěšnější žalovaný žádné náklady řízení nevynaložil, resp. nepožadoval, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.