19 C 52/2026-37 – Okresní soud Plzeň-město

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 496 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, ´, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . a žalovanou byla dne 22. 9. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 18. 10. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, a to formou převodu částky na účet žalovaného realizovaného dne 22. 9. 2024. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit žalobkyni úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 295,89 Kč a poplatek za sjednání úvěru ve výši 4 200,11 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána na den 11. 11. 2024. Žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2025. Žalovaná dle žalobních tvrzení nehradila na dlužnou částku ničeho.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, ačkoliv byla žalované v tomto řízení doručena výzva s poučením, dle něhož, pokud se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud pokládat tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná, přičemž na tomto základě může soud ve věci rozhodnout rozsudkem.3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.4. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je v daném případě třeba ve vztahu k občanskému zákoníku vykládat jako lex specialis. Podle ust. § 2 odst. 1, z. č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající z předmětné smlouvy jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaná v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalované úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.5. Soud se v projednávané věci v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované z veřejných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI. Uvedená skutkové tvrzení však žalobkyně neprokázala, současně v řízení ani netvrdila, jaké skutečnosti o žalované z uvedených databází zjistila. Žalobkyně současně na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení reagovala pouze tak, že soudu svým podáním ze dne 25. 5. 2026 vyjmenovala, do jakých veřejných registrů byla právní žalobkyně mohla na základě zmocnění žalovanou nahlížet, aniž by žalobkyně soudu tvrdila, zda právní předchůdkyně žalobkyně do takovýchto registrů nahlížela a jaká zjištění z uvedených registrů učinila. Žalobkyně rovněž uvedla, že dle záznamu věřitele o úvěruschopnosti klienta měl být příjem žalované 25 000 Kč měsíčně a její výdaje 5 000Kč. V tomto případě se však jedná o pouhé tvrzení žalované vyplněné do příslušného formuláře, aniž by právní předchůdkyně žalobkyně tyto informace jakýmkoliv způsobem ověřovala. Soud tedy při hodnocení splnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně vycházel z podkladů předložených žalobkyní a dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalované byla zkoumána toliko prostřednictvím vyplněného dotazníku „úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, “, aniž by byly údaje v tomto dokumentu jakkoliv ověřovány či vyhodnocovány. Takový postup soud nepovažuje za dostatečný. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo ke splnění povinností podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Předmětná smlouva o úvěru je tak dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru neplatná.6. Soud nad rámec výše uvedeného rovněž dále zkoumal, zda by byla smlouva o úvěru uzavřena platně z hlediska naplnění podmínek podle § 588 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru hovořit tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z. č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat se žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Ve smlouvě je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 10 000 Kč se úročí úrokem ve výši 295,89 Kč za celou dobu trvání smlouvy, ale zároveň je ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaná měla za zpracování a doručení úvěru ve výši 10 000 Kč uhradit dále poplatek ve výši 4 200,11 Kč. Tento poplatek nelze chápat jinak než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalované žalobkyní v rámci její podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Úrok se započtením „poplatku“ by činil 4 495,89 Kč za 51 dnů. Roční úrok by tak činil téměř 322 % ročně. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící, když v době uzavírání smlouvy činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru 8,81 % jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Kromě toho uvedla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdila, že úvěr je úročen pouze celkovou částkou 295,89 Kč, ačkoli za její poskytnutí žádá poplatek představující skrytý úrok ve výši podstatně vyšší. Jednání, jímž poskytovatel úvěru skutečnou výši úroku ve smlouvě maskuje jako poplatky, je za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.11. Ze základních obsahových náležitostí smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platn