9 C 32/2021-36 — Okresní soud v Přerově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Účastnice uzavřely dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž se žalobkyně jako úvěrující zavázala poskytnout žalované jako úvěrované částku [částka], která jí byla vyplacena dne [datum]. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v měsíčních splátkách ve výši 5 % z čerpané jistiny úvěru, nejméně však ve výši [částka] měsíčně. Mezi smluvními stranami byl dále sjednán úrok ve výši 22,68 % ročně z dlužné částky a dále pojistné ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení, v případě, že se žalovaná dostane do prodlení déle jak 30 dní. Jelikož žalovaná řádně nesplácela, vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši [částka], kterou vyúčtovala naposledy písemnou výzvou ze dne [datum]. Úvěr se stal předčasně splatným ke dni [datum]. Dlužnou částku ke dni zesplatnění úvěru tvoří součet následujících položek: jistina [částka], úroky (úroky z úvěru do jeho zesplatnění) [částka], pojistné [částka], náhrada nákladů za vymáhací proces /odeslání upomínky [částka], smluvní pokuta za prodlení [částka]. Celková dlužná částka z titulu úvěru ke dni zesplatnění činí [částka]. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované jak dotazy na žalovanou, interními šetřeními, tak šetřením ve veřejně dostupných databázích. Z výsledku uvedených kontrol nevyplynuly skutečnosti zpochybňující hodnověrnost žalobkyní poskytnutých informací nebo jiné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet. V návaznosti na zjišťování a ověřování příjmů a výdajů žadatele provádí žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti, propočet disponibilního (čistého) příjmu žadatele, který je dán rozdílem čistého příjmu žadatele, případně spolužadatele, či manžela / manželky a celkových životních výdajů žadatele, vč. měsíčních splátek finančních závazků žadatele a splátky úvěru, který je předmětem žádosti. Žalovaná i přes písemnou předžalobní výzvu doposud ničeho neplnila. 1. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den [datum]. Žalované bylo dne [datum] do vlastních rukou doručeno předvolání k tomuto jednání, jehož součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaná k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. 2. Žalovaná se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). Konečně rozsudek pro zmeškání nelze vydat dle § 153b odst. 3 o. s. ř. tam, kde by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, jinými slovy, kde by se jednalo o tzv. konstitutivní rozhodnutí. 3. V posuzované věci se jedná o spor z titulu úvěrově smlouvy podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, ale soud právně závazným způsobem deklaruje povinnosti žalovaného, jež mu vnikly z uvedeného titulu. 4. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 5. O lhůtě k plnění ve smyslu § 160 o. s. ř. rozhodl soud tak, že stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni přisouzenou jistinu a příslušenství ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná na svou obranu neuvedla ničeho a z dosavadního obsahu spisu nevyplynulo, že by alespoň částečně plnila. V projednávané věci se tak nejedná o nepřiměřené znevýhodnění žalovaného, neboť si musela být dlouhodobě svých závazků vůči žalobkyni vědoma a takto vzniklou situaci řešit. 6. Soud nad rámec shora řečeného uvádí, že otázka výše úroku z úvěru a posouzení, zda by tato výše mohla vést soud k úvaze o neplatnosti smlouvy, ať už absolutní (§ 588 o. z.) nebo relativní (§ 580 odst. 1 o. z.), není odvislá jen od nepřiměřené výše úroku, ale případnou neplatnost smlouvy jako celku musí odůvodňovat i další okolnosti smlouvy, které se ale z obsahu spisy nevyjevily. 7. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 71/2009, konstatoval, že ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací, musí účastník uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný má rovněž povinnost (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) tvrdit skutečnosti, jež mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy. Ohledně této obrany má žalovaný tedy rovněž povinnost tvrzení a důkazní povinnost (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízeni, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. 8. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy (srov. § 120 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.). Naproti tomu ve sporném řízení není soud odkázán jen na formální návrhy účastníků na provedení důkazů. Ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. umožňuje soudu, aby provedl i jiné, účastníky nenavržené důkazy. Toto oprávnění soudu je však omezeno tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov. slova„ v případech, kdy potřeba jejich prove