16 C 58/2023-36 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 14.914 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy ze dne [datum], [číslo] poskytl jeho právní předchůdce [právnická osoba] se sídlem v [obec] (dále jen předchůdce žalobce nebo žalobce) žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč, který se žalovaný zavázal předchůdci žalobce vrátit v celkové výši 17.494 Kč v 78 týdenních splátkách po 225 Kč (900 Kč měsíčně), počínaje dnem [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný ale své smluvní závazky nesplnil a předchůdci žalobce vrátil pouze 1.500 Kč. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 9.120,73 Kč a dlužných poplatků ve výši 5.793,27 Kč včetně příslušenství. Na výzvu soudu žalobce v doplnění žaloby ze dne [datum] popsal, jak jeho právní předchůdce s odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouvou ze dne [datum] postoupil předchůdce spornou pohledávku na žalobce. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaný zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatil. 2. Soud nevyhověl žádosti právního zástupce žalobce [příjmení] [příjmení] o odročení nařízeného jednání údajně z důvodu, že se mu nepodařilo zabezpečit zastoupení pro kolizi spolupracujících advokátů JUDr. [příjmení], Mgr. [příjmení], Mgr. Lva, Mgr. [příjmení] ani JUDr. Hubeného. Žalobce žádné podklady o údajné kolizi jmenovaných advokátů soudu nepředložil a už vůbec nedoložil, co bránilo samotnému advokátu JUDr. [příjmení] zastupovat svého klienta před soudem. Navíc soud odkazuje na známou judikaturu ÚS ČR řešící tuto otázku, především na rozhodnutí I. ÚS 2069/11. 3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto. 5. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek a ze„ zařazení žalovaného do pojistného programu“ soud zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba] se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 10.000 Kč, který se žalovaný zavázal předchůdci vrátit spolu s poplatky ve výši 5.154 a s pojištěním ve výši 2.340 Kč, tj. v celkové výši 17.494 Kč, formou 78 týdenních splátek po 225 Kč (900 Kč měsíčně), přičemž první splátka měla být splatná do 7 dnů od uzavření smlouvy a každá následující splátka nejpozději do konce následujícího týdenního období. V čl. 6 bodu 1., 3. a 9. smluvních podmínek se strany mimo jiné dohodly, že v případě prodlení žalovaného se zaplacením příslušné splátky vznikne předchůdci právo požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, na úhradu poplatků ve výši 300 Kč za upomínky a výzvy i na vrácení celého úvěrového dluhu včetně příslušenství. Podle zákaznické karty ze dne [datum] měl mít žalovaný jako dělník příjem z pracovního poměru ve výši 15.420 Kč, přičemž mělo jít o jediný zdroj příjmů. Žalovaný měl mít údajně ještě„ další příjem 8.000 Kč“, který ale nebyl nijak konkretizován ani doložen. Celkové měsíční náklady žalovaného činily pouze částku 2.000 Kč, nic více. Zástupce předchůdce měl údajně kontrolovat pouze 1 pracovní smlouvu na dobu neurčitou a 2 výplatní pásky za 8 a [číslo], nic více. Z žalobcem předložených neúplných údajů a listin tak prokazatelně vyplývá, že jeho předchůdce pravdivost údajů o údajných měsíčních příjmech ani o reálných měsíčních výdajích žalovaného v rozhodné době vůbec nezjišťoval ani neověřoval. Podle pracovní smlouvy a 2 výplatních lístcích mohl mít žalovaný jediný a čistý příjem ze mzdy ve výši 15.420 Kč, přičemž další uváděný příjem ve výši 8.000 Kč není konkrétně označen ani ničím podložen a není zřejmé, co uvedená částka vůbec představuje. Celkové měsíční výdaje žalovaného v pouhé výši 2.000 Kč na jídlo, ošacení, hygienu, bydlení, energie, odpadky, mobil, internet, na dojíždění do zaměstnání a na koníčky jsou rovněž zjevně záměrně podhodnoceny. 6. Ze sdělení bankovních ústavů soud dále zjistil, že v rozhodném období u obdobných úvěrů sjednávala [právnická osoba] úrokovou sazbu 16. 9 %, [jméno] [příjmení] bank sjednávala úrokovou sazbu v průměru 19,75 % a [právnická osoba] sjednávala úrokovou sazbu 21,9 %. Průměrná úroková sazba uvedených bankovních ústavů byla ve výši 18. 95 %. Ze smlouvy o úvěru je však zřejmé, že žalobce za poskytnutí úvěru 10.000 Kč požaduje souhrnné poplatky včetně pojištění ve výši 7.494 Kč, což činí 74,94 % z jistiny úvěru. Z úřední činnosti je soudu známo, že souhrnné poplatky v obdobné procentní výši sjednává předchůdce žalobce se spotřebiteli dlouhodobě zcela běžně. 7. Soud dále zjistil, že smlouvou ze dne [datum] včetně příloh byla sporná pohledávka vůči žalovanému postoupena z předchůdce žalobce na žalobce, o čemž byl žalovaný informován dopisem předchůdce a žalobce ze dne [datum] a [datum]. Dopisem ze dne [datum] vyzval žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky do [datum]. Podle podacího lístku byl dopis předán k poštovní přepravě dne [datum] a doručován na adresu trvalého bydliště žalovaného. 8. Právní zástupce žalobce se k nařízenému jednání soudu bez závažných důvodů nedostavil a tím se sám zbavil možnosti být soudem upozorněn a poučen podle § 118a odst. 1 a 2 o.s.ř. o neprokázání zjišťování a ověřování úvěruschopnosti žalovaného předchůdcem žalobce a o tom, že sporný nárok může být posouzen jinak, než podle žalobcova právního názoru (o možném posouzení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení) a v tomto směru doplnit skutková tvrzení žaloby. 9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům. 10. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce při poskytování úvěru žalovanému splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018). 12. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. 13. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předchůdce žalobce nezjišťoval ani neověřoval úvěruschopnost žalovaného řádně, a