16 C 308/2023-38 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky 88.790 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce [právnická osoba] [obec] (dále jen předchůdce nebo žalobce) uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejím základě poskytl žalované úvěr ve výši 49.000 Kč, který se žalovaná zavázala předchůdci žalobce vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 47.890 Kč, tj. v celkové výši 96.890 Kč, ve 24 hotovostních měsíčních splátkách po 4.038 Kč, přičemž první splátka byla splatná koncem měsíčního splátkového období po uzavření smlouvy a poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaná své smluvní závazky nesplnila a předchůdci žalobce vrátila pouze částku 8.100 Kč. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 46.391,68 Kč a dlužných poplatků ve výši 42.398,32 Kč, celkem částky 88.790 Kč s příslušenstvím. Na výzvu soudu žalobce v doplnění žaloby ze dne [datum] popsal, jak jeho právní předchůdce s odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouvou ze dne [datum] postoupil předchůdce spornou pohledávku na žalobce. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaná zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů 3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto. 4. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek, uzavřené„ podle § [číslo] o. z. a § 2 zák. č. 257/2016 Sb.“, soud zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba] [obec] se zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši 49.000 Kč, který se žalovaná zavázala předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 47.890 Kč, jež sestává z kapitalizovaného úroku ve výši 28.790 Kč a z poplatku za zpracování úvěru ve výši 19.100 Kč, tj. v celkové výši 96.890 Kč, při pevné úrokové sazbě 49 % a RPSN 109,74 %, formou24 měsíčních splátek po 4.038 Kč, přičemž první splátka měla být splatná do 1 měsíce od uzavření smlouvy a ostatní koncem splátkového období. V čl. 6 smluvních podmínek o prodlení zákazníka se strany mimo jiné dohodly na poplatcích, pokutách a na možnosti odstoupení od smlouvy v případě prodlení žalované se zaplacením příslušné splátky. Smlouva byla podepsaná obchodním zástupcem předchůdce a žalovanou 5. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy převzetí částky 49.000 Kč v hotovosti. Podle tvrzení žalobce v žalobě a tabulky umoření žalovaná na úvěrový dluh uhradila ve dnech 9.2. a [datum] celkem částku 8.100 Kč. Pravdivost tohoto tvrzení i dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena. 6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne [datum] zjistil, že žalovaná uvedla adresu výběru hotovostních splátek [obec a číslo], [obec] a adresu trvalého pobytu [příjmení] nám. 56, [obec], byla svobodná, bydlela v nájemním bytu bez spolubydlících, byla zaměstnaná jako dělnice u [právnická osoba] a.s., její jediný čistý příjem ze zaměstnání činil 18.143 Kč měsíčně, měla mít kupodivu další příjem domácnosti ve výši 20.540 Kč od neoznačeného zdroje (přestože sama uvedla mzdu jako jediný příjem), u jiné společnosti neměla mít žádné zápůjčky a její odhadované běžné měsíční výdaje činily pouze částku 2.500 Kč měsíčně. Pracovní poměr a mzda měly být ověřeny z pracovní smlouvy, z potvrzení o příjmů a výpisů, neoznačený příjem 20.540 Kč nebyl z žádného konkrétního dokladu ověřen. Vymyšlený údaj o celkových měsíčních výdajích žalované ve výši 2.500 Kč měsíčně nebyl ničím konkretizován ani doložen a je zjevně na první pohled hluboce podhodnocen. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. bylo totiž v té době životní minimum pro jednotlivce ve výši 3.410 Kč a žalovaná musela mít také výdaje na samostatné bydlení v nájemním bytu v podobě čistého nájemného a dalších nákladů na elektřinu, na plyn, vodné a stočné, odpadky, dopravu do zaměstnání, na ošacení, mobil, internet apod. Předchůdce žalobce se rovněž ani neobtěžovat ověřit si údaje o tom, že žalovaná neměla žádné další závazky ze zápůjček a úvěrů a zda jsou vůči ní vedeny exekuční řízení. Z přehledu o soudních sporech žalované vyplývá, že byla a je vůči ní vedena řada exekucí i řada sporů o vymáhání dalších závazků od jiných podobných úvěrových firem. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se předchůdce o reálné výdaje žalované vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalované. Předchůdce žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaná úvěr vrátí či nikoliv. 7. Soud dále zjistil, že smlouvou ze dne [datum] včetně příloh byla sporná pohledávka vůči žalované postoupena z předchůdce na žalobce, o čemž měla být žalovaná informována dopisem předchůdce žalobce ze dne [datum]. Předžalobní výzvu ze dne [datum], v níž byla také výzva k úhradě dlužné částky nejpozději do dne [datum], předal žalobce k poštovní přepravě dne [datum]. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná uhradila spornou částku žalobci. 8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v lednu 2020 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že [právnická osoba] poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za roční úrokovou sazbu od 5,9 % do 18,2 %, přičemž průměrná roční úroková sazba činila 11,9 %, [právnická osoba] poskytovala spotřebitelské úvěry za úrokovou sazbu 13,99 %, Equa bank ve výši 12,30 % a [ulice] spořitelna poskytovala obdobné úvěry za úrokovou sazbu 13,4 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 12,9 %. 9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům. 10. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu smlouvy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z. přestože předchůdce žalobce z důvodu zjevné profesní neznalosti uvedl do záhlaví smlouvy § 2390 o.z., který upravuje zápůjčku, což je zcela odlišný právní institut. 11. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy. 12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018). 13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovan