16 C 315/2023-33 — Okresní soud v Přerově

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 9.951 Kč s příslušenstvím, kterou podle skutkových tvrzení dluží žalovaná žalobci na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] [obec] (dále jen předchůdce nebo žalobce) a žalovanou, podle níž poskytl předchůdce žalobce žalované úvěr ve výši 7.000 Kč, který se žalovaná zavázala předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 6.691 Kč a s pojištěním ve výši 1.560 Kč, v celkové výši 15.251 Kč, při úrokové sazbě 88 % ročně a RPSN 227,21 %, v 52 týdenních splátkách po 294 Kč. Žalovaná své smluvní závazky nesplnila a předchůdci žalobce vrátila pouze částku 5.300 Kč. Žalobce se po žalované domáhá zaplacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 5.212,12 Kč a poplatku ve výši 4.738,88 Kč, celkem částky 9.951 Kč s příslušenstvím. Na výzvu soudu žalobce v doplnění žaloby ze dne [datum] popsal, jak jeho právní předchůdce s odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouvou ze dne [datum] postoupil předchůdce spornou pohledávku na žalobce. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaná zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatila. 3. Z provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobce žádnými věrohodnými důkazy neprokázal, že splnil povinnost uloženou mu v § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. s odbornou péčí zjistit, ověřit a posoudit schopnost žalované poskytnutý úvěr žalobci vrátit (tzv. úvěruschopnost). Důkazní břemeno k prokázání splnění této zákonné podmínky leží na žalobci a soud se jí musí zabývat z úřední povinnosti. Z žalobcem předložené zákaznické karty ze dne [datum] nebylo možno zjistit, z jakých konkrétních podkladů žalobce jako údajný profesionál v oboru úvěrování ověřoval správnost údajů žalované o jejích příjmech a výdajích, že je důchodkyní, že její měsíční příjmy činí částky 7.600 Kč, 6.323 Kč, a 9.000 Kč a že odhadovaná výše výdajů činí 8.000 Kč. Ničím nepodložené údaje ve smlouvě jsou neověřitelné, tudíž nevěrohodné a nelze z nich vycházet. Z důvodu nesplnění zákonných povinností samotným předchůdcem žalobce je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. 4. Sporná smlouva je také absolutně neplatná pro nepřiměřeně vysoké souhrnné poplatky a pojištění v částce 8.251 Kč, jež představuje 118 % z jistiny úvěru ve výši 7.000 Kč. V rozhodnou dobu požadovala průměrnou úrokovou sazbu [právnická osoba] ve výši 19,9 %, [právnická osoba] ve výši 21,9 %, [právnická osoba] ve výši 15,63 % a [právnická osoba] ve výši 19,6 % ročně. Průměrná úroková sazba uvedených bankovních domů byla ve výši 19,25 % ročně a žalobcem požadované poplatky ji překračují více než 6x. Souhrnné poplatky a úroky předchůdce žalobce nemají jakékoliv ekonomické odůvodnění a jejich výše je stanovena procentuálně pouze z výše poskytovaného úvěru. Nepřiměřeně vysoké poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, předchůdce žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o. z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez tohoto souhrnného zjevně lichevního poplatku by právní předchůdce žalobce žalované finanční prostředky neposkytl a smlouvu neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o. z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o. z. Žalobce zase tyto lichvářské poplatky soustavně vymáhá. Žalobci ani jeho předchůdci jako zjevně lichvářským a nepoctivým společnostem by nebylo možno tyto nároky přiznat ani podle § 6 odst. 2 ani podle § 8 o.z. 5. Ze smlouvy o úvěru i z tabulky umoření bylo zjištěno, že předchůdce žalobce poskytl žalované částku 7.000 Kč a že žalovaná vrátila předchůdci částku 5.300 Kč. Nevracená jistina úvěru tak činí částku 1.700 Kč. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění bez platného závazku. [příjmení] 1.700 Kč, kterou žalovaná dosud dluží žalobci, představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaná povinna žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022). Žalobce je ve sporu aktivně legitimovaný na podkladě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [číslo] ve znění příloh, kterou předchůdce postoupil spornou pohledávky na žalobce. 6. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. 33 Cdo 3675/2021 i Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č.j. 75 Co 287/2023-53 vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž„ v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalované nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil žalované přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř. 7. Ze všech uvedených důvodů uložil soud žalované podle § 87 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit žalobci částku 1.700 Kč v soudem určené 3 denní lhůtě běžící od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku rozsudku). 8. Ve zbývajícím rozsahu částky 8.251 Kč s příslušenstvím soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o úroky, poplatky, smluvní pokuty i náklady, kterých se žalobce domáhá na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru (odstavec II. výroku rozsudku). 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. V řízení měla větší procesní úspěšnost žalovaná, které však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).