123 C 20/2016-640 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobou podanou dne 20. 4. 2016 (v průběhu řízení upřesněnou) se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení bezdůvodného obohacení představující obvyklé nájemné za užívání pozemku p. č. St. [číslo] v k.ú. a obci [obec], jehož vlastníkem je žalobce, a to za období od 20. 4. 2014 do 31. 12. 2020. Na části předmětného pozemku stojí budova [adresa] (označovaná jako [anonymizována dvě slova]) na [anonymizována dvě slova] v [obec]. Spoluvlastníky této stavby byl žalovaný 1/ s podílem ve výši id. 7/10 k celku a žalovaný 2/ s podílem ve výši id. 3/10 k celku. Dne 7. 10. 2015 převedl žalovaný 2/ svůj spoluvlastnický podíl (id. 3/10) na žalovaného 1/. Skutečnost, že stavba je zbudována na pozemku, který náleží žalobci, je nesporná. V daném případě se nejedná o tzv. přestavek, jak namítali žalovaní. Nejde o situaci, kdy by stavebník zbudoval stavbu na vlastním pozemku, a v důsledku nevědomého pochybení stavba malou částí zasahovala na cizí pozemek. V době, kdy byla stavba zbudována, žalobce (a jeho tety [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) uplatnil restituční nárok podle zákona o půdě na vydání předmětného pozemku. V rozhodné době se žalobce bránil výstavbě nemovitosti, která v současné době náleží do vlastnictví žalovaného 1/ a soud vydal předběžné opatření, ve kterém zakázal stavbu na pozemku, na který byl uplatněn restituční nárok. Investorem původní stavby byla [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], které požádaly žalobce o souhlas se zbudováním stavby. Předmětná smlouva mezi žalobcem, který zastupoval ostatní restituentky, a investory, byla uzavřena dne 30. 6. 1993. Stavebníci věděli, že staví na cizím pozemku a zavázali se toto do budoucna řešit. Tuto smlouvu neuzavřel žalovaný 1/, který předmětnou nemovitost koupil a k závazkům nepřistoupil. Tato skutečnost svědčí o tom, že se nemohlo jednat o přestavek, neboť stavebník si byl vědom toho, že staví na svém pozemku, navíc stavba stojí na pozemku žalobce procentuálně k výměře zastavěné plochy o velikosti 45,22 %. Z pozemku žalobce zůstala nezastavěná část o výměře 191 m2 a venkovní část 40 m2, která představuje průjezd do nezastavěné části pozemku. Žalobce se snažil před podáním žaloby se žalovanými jednat a věc ukončit smírně, na což však žalovaní nereagovali. Žalobce připomíná, že žaloba žalovaného 1/ o určení vlastnictví k předmětnému pozemku byla pravomocně zamítnuta soudem, dovolání bylo odmítnuto. Soudy opakovaně potvrdily, že je třeba vycházet z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, [pozemkový úřad], pod č. 5040 ze dne 18. 12. 2012. Obvyklá výše nájemného pak byla v řízení prokázána znaleckými posudky. Žalobce vycházel při podání žaloby z obvyklého nájemného určeného znalcem [příjmení]. Nakonec respektoval přes výhrady závěry posledního revizního znaleckého posudku [anonymizováno] [obec], i když trval na námitce, že tento znalecký ústav nevycházel ze srovnatelných pozemků a obvyklé nájemné tak bylo podhodnoceno. V průběhu řízení žalobce upravoval své žalobní žádání, když vůči žalovanému 1/ nejprve požadoval částku 424 638,20 Kč s přísl. jako vlastníku stavby ve výši podílu id. 7/10 a vůči žalovanému 2/ částku 181 987,80 Kč s přísl. jako vlastníku stavby ve výši podílu id. 3/10, avšak pouze za období od 20. 4. 2014 do 7. 10. 2015. Žalobce poté vzal žalobu vůči žalovanému 2/ o částku 27 688,50 Kč zpět a navrhoval připuštění změny (rozšíření žaloby) vůči žalovanému 1/, a to dne 20. 12. 2017 na částku 957 847,70 Kč s přísl., dne 29. 6. 2018 na částku 1 628 004,20 Kč s přísl., dne 26. 9. 2019 na částku 1 642 945 Kč s přísl. V rámci závěrečného návrhu pak žalobce modifikoval svůj aktuální žalobní návrh tak, že s přihlédnutím k závěrům posudku [anonymizováno] navrhoval, aby soud předně připustil rozšíření žalobního nároku za další období od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2020, případně, aby tento jeho nárok vyloučil k samostatnému projednání. Žalobce je přesvědčen, že jím rozšířený žalobní nárok je uplatňován z titulu shodného skutkového základu a právního hodnocení věci. Žalobce vzal zpět uplatněné nároky vůči žalovanému 1/ o částku 124 066,60 Kč a vůči žalovanému 2/ o částku 48 271,20 Kč. Po 20. 4. 2016 vycházel žalobce ze závěru znaleckého posudku [anonymizováno], když roční nájemné činí 246 147 Kč, nájemné za období od 20. 4. 2016 do 31. 12 2016 činí 170 841,70 Kč a za každý další období, tj. 2017, 2018, 2019, 2020 činí roční nájemné 246 147 Kč. Žalobce má za to, že úrok z prodlení by měl být hrazen vždy do 31. 12. toho kterého roku s tím, že případný úrok z prodlení by běžel od každého 1. 1. toho kterého roku. Úrok z prodlení žalobce požaduje ve výši odpovídající ke dni 20. 4. 2016. Celková výše pohledávky vyčíslená žalobcem tak nyní činí 1 518 877,40 Kč, která představuje obvyklé nájemné za období od 20. 4. 2014 do 31. 12. 2020. 2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Tvrdil, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemku. Navíc za období po 30. 6. 2018 nebyl v tomto směru proveden žádný důkaz, ze kterého by soud mohl učinit jakékoliv skutkové zjištění o výši bezdůvodného obohacení. Mezi účastníky je nesporné, že na části předmětného pozemku je umístěna budova, která byla ve spoluvlastnictví žalovaných, avšak tito od počátku popírají, že by kterýkoliv z nich, v jakémkoliv rozsahu užíval nezastavěnou část pozemku. Za této situace by teoreticky bylo možno uvažovat pouze o přiznání náhrady za užívání té části pozemku, která je zastavěna stavbou. Žalobce však neoznačil v průběhu řízení důkaz, ze kterého by bylo možno učinit skutkové zjištění, v jaké konkrétní části je pozemek p. [číslo] skutečně zastavěn budovou [adresa]. Uplatnění nároku žalobcem je dle názoru žalovaných zjevným zneužitím práva, jak má na mysli ust. § 8 o.z. Budova, která byla v minulosti postavena na pozemku žalobce, byla zbudována na základě platného stavebního povolení ze dne 15. 12. 1989 a stavební úřad povolil její užívání kolaudačním rozhodnutím ze dne 15. 12. 1993. Jedná se o stavbu povolenou, oprávněnou, ke které svědčilo ve prospěch žalovaného 1/ (resp. jeho právnímu předchůdci) tzv. právo trvalého užívání zřízené hospodářskou smlouvou ze dne 11. 10. 1984. Toto právo trvalého užívání se pak ze zákona přeměnilo ve vlastnické právo, což bylo osvědčeno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2009 č.j. 11 C 39/09-49. Žalobce získal vlastnické právo k dotčenému pozemku až dne 18. 12. 2012, resp. 25. 1. 2013, na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, [pozemkový úřad], resp. na základě darovací smlouvy ze dne 25. 1. 2013. Žalobce tak v souvislosti s restitučními předpisy získal vlastnická práva k pozemku až 10 let poté, co již na tomto pozemku, resp. na jeho části, byla zbudována a v roce 1993 kolaudována budova, která byla ve spoluvlastnictví žalovaného 1/ a [právnická osoba] Žalobce si musel být vědom toho, že u zastavěné části předmětného pozemku nebude moci realizovat své vlastnické právo formou užívání a v současné době uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení, zneužívá svého práva na úkor vlastníka stavby. Žalovaní nezavinili, že v důsledku změny právních předpisů ztratili vlastnictví k pozemku. Stavebníci budovy realizovali stavbu za situace, kdy byli oprávněnými vlastníky, resp. uživateli předmětného pozemku. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný 2/ byl spoluvlastníkem ideálních 3/10 budovy, která se částečně nachází na uvedeném pozemku žalobce, avšak spoluvlastníkem této budovy byl žalovaný 2/ pouze v období 20. 4. 2013 až 10. 12. 2015. Žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemku za období od 20. 4. 2013 do 20. 4. 2016 v celkové výši 606 626 Kč. Předmět řízení byl specifikován finanční částkou i obdobím, za které předmětnou pohledávku uplatňoval. Za celé období požadoval náhradu v rovnoměrné lineární výši, a proto byla třetina jím uplatněného nároku promlčena. Následně se žalobce snažil věc zhojit upřesněním žaloby. Vycházeje z revizního znaleckého posudku [anonymizováno] by mohlo být uvažováno o povinnosti žalovaného 2/ k náhradě za bezesmluvní užívání pozemku maximálně ve výši 119 342,84 Kč (tj. v období od 20. 4. 2014 do 31. 12. 2014 ve výši 50 836,34 Kč, v období od 1. 1. 2015 do 10. 12. 2015 ve výši 68 506,50 Kč). To by platilo za předpokladu, že by v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný 2/ fakticky užíval i tu část pozemku, která není zastavěna zmiňovanou budovou. Žalovaný 2/ však v průběhu řízení namítal, že nezastavěnou část pozemku budovou [adresa] v rozhodném období neužíval. Absentující tvrzení nelze nahradit obsahem provedeného důkazu, když ani z výslechu svědka [příjmení] nelze učinit skutkový závěr o tom, že by v rozhodném období žalovaný 2/ fakticky užíval nezastavěnou část pozemku. Svědek [příjmení] vypovídal v řízení pouze k aktuálnímu stavu, a nijak se nevyjádřil k užívání nezastavěné části pozemku v období let 2014 2018. 3. Na základě provedených důkazů soud zjistil následující skutkový s