9 C 222/2021-35 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobním návrhem podaným dne 6. 5. 2021 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 4 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč zasláním na účet č. [bankovní účet] dne 23. 7. 2018 s variabilním symbolem [číslo]. Úvěr měl být splacen nejpozději do 22. 8. 2018. Žalobkyně poskytla úvěr prostřednictvím své webové schránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu, následně odsouhlasil znění smlouvy, jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci. Následně zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a po prověření úvěruschopnosti byl zaslán návrh smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Žalovaný návrh akceptoval, proto byl původním věřitelem úvěr poskytnut. K uživatelskému účtu měl přístup jen žalovaný pomocí vlastního hesla a úvěr byl poskytnut ve výši 4 000 Kč, zasláním na uvedený účet žalovaného. V datech splatnosti nebyl žalovaným splacen, a to ani po předchozích upomínkách. Žalobkyně rovněž uvedla, že žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných databází a nedošlo k pochybám o jeho platební schopnosti. Pokud by však soud neuznal její nárok z titulu smlouvy o úvěru, požaduje posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení na straně žalovaného s tím, že na uvedený dluh nebyla provedena žádná platba. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření, jak k žalobě, tak k navrhovanému postupu. Uvedené písemnosti byly zaslány žalovanému na adresu trvalého pobytu evidovanou v Centrální evidenci obyvatel, do zaměstnání i na nově zjištěnou adresu pobytu. Doručeno postupem dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a vložením do schránky v zaměstnání. 3. Soud ve věci rozhodl dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) bez nařízení ústního jednání, když žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s takovýmto postupem již v žalobním návrhu a žalovaný byl vyzván ke sdělení svého procesního stanoviska k navrhovanému postupu, ve stanovené lhůtě ani do současné doby se však nevyjádřil. Soud proto předpokládal, že po daném poučení s navrhovaným postupem souhlasí. 4. Smlouvou o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným uvedenou smlouvu dne 23. 7. 2018 v souladu s ustanovením § 2390 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) na částku 4 000 K a žalovaný se zavázal k její úhradě do 30 dnů. 5. Výpisem z účtu žalovaného u společnosti [právnická osoba] bylo prokázáno, že žalovanému byla na účet č. [bankovní účet] zaslána [právnická osoba] [anonymizováno] částka 4 000 Kč dne 23. 7. 2018 s [variabilní symbol]. 6. K zaplacení dlužné částky byl žalovaný následně vyzván i předžalobní upomínkou dne 2. 2. 2021, s upozorněním na možnost vymáhání soudní cestou. Týž den mu bylo oznámeno i postoupení pohledávky žalobkyni a byl vyzván k úhradě do tří dnů. 7. Podle ust. § 2390 o.z. vznikne smlouva o zápůjčce, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil dle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 2392 odst. 1 o.z. lze při peněžité zápůjčce sjednat úroky. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 8. Podle § 1970 o.z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 10. Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný, ale pouze jako bezdůvodné obohacení. 11. Jednalo se o nároky z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, soud se proto musel nejprve zabývat otázkou, zda mezi účastníky, resp. právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření této smlouvy. Žalobkyně již v žalobě sdělila, že žalovaného pouze lustrovala ve veřejně dostupných databázích a žádná další šetření neprováděla ani po žalovaném nepožadovala sdělení o jeho příjmech a výdajích, ani doložení dokladů. Soud tak má za to, že smlouva o úvěru, je smlouvou neplatnou právě proto, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle ustanovení § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Tohoto si byla zřejmě vědoma i sama žalobkyně, když uvedla, že pokud soud neuzná její nárok z titulu smlouvy o úvěru, požaduje po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení. Vztah účastníků, je tak skutečně třeba posoudit pouze jako bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a dosud nevrátil, tedy svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Vzhledem k neplatnosti smlouvy, právě pro neprověření úvěruschopnosti žalovaného, došlo u žalovaného k jeho bezdůvodnému obohacení o částku 4 000 Kč, kterou obdržel, ale nevrátil, ač se k tomu zavázal, je tak povinen vrátit žalobkyni částku 4 000 Kč. Soud proto žalobnímu návrhu vyhověl co do částky 4 000 Kč, která byla žalovanému na účet zaslána, ale dosud nebyla vrácena. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevrátil dlužnou částku včas, je povinen uhradit i úroky z prodlení, které činí 9 % ročně z částky 4 000 Kč od 23. 8. 2018 až do zaplacení. Žalobkyně nabyla uvedenou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021, o čemž žalovaného i informovala a je tak v daném sporu aktivně legitimována. 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o.s.ř., když žalobce zaslal žalovanému před podáním žaloby tzv. předžalobní výzvu a měl ve věci plný úspěch. Náhrada nákladů je představována zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč a dále náklady právního zastoupení, které byly vypočteny dle § 14b) odst. 1, 5 písm. a) vhl. č. 177/1996 Sb., a to za 2,5 úkonu po 200 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání návrhu a jednoduchou výzvu k plnění) dále 3 paušální náhrady po 100 Kč a 21% DPH ve výši 168 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 1 368 Kč. Soud postupoval dle ust. § 14b) vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť návrh byl podán na ustáleném vzoru, jedná se o částku do 50 000 Kč a rovněž o žaloby, které jsou podávány týmž žalobcem v obdobných věcech. Soud také nezjistil žádné důvody mimořádného zřetele hodné, pro které by neměla být náhrada nákladů řízení přiznána. 13. S ohledem na skutečnost, že tato lhůta byla požadována v žalobním návrhu a s ohledem na výši žalované částky soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř. lhůtu k plnění v délce 15 dnů.