9 C 236/2021-29 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se žalobou podanou proti žalované domáhal zaplacení částky 22 354,17 Kč s příslušenstvím, představované jistinou ve výši 15 364,76 Kč a poplatkem ve výši 6 989,41 Kč. Dále požadoval přiznat i příslušenství této pohledávky, tj. kapitalizovaný (vypočtený) úrok z prodlení ve výši 3 640,94 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 7 161,05 Kč, smluvní úrok ve výši 29 % ročně a úrok z prodlení ve výši 9 % ročně ode dne 19. 12. 2020 do zaplacení z jistiny, tj. z částky 15 364,76 Kč. Uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba] uzavřela dne 1. 12. 2017 s žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] na částku 30 000 Kč. Kromě této jistiny se žalovaná zavázala zaplatit žalobci i částku 24 139 Kč, sestávající z kapitalizovaných úroků za půjčené peněžení prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 352 Kč, úrokovou sazbu 29 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 9 027 Kč a odměnu za zpracování a doručení ve výši 7 760 Kč. Zavázala se tak zaplatit celkovou částku v 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč Poslední splátka byla stanovena na 1. 6. 2019. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky a poslední splátka byla uhrazena 4. 4. 2018. Ke dni 20. 8. 2018 provedl právní předchůdce žalobce vyčíslení dlužné částky, kdy jistina činila 25 386,63 Kč a dlužný poplatek 26 142,89 Kč. Po tomto datu do data postoupení pohledávky žalovaná ještě částečně plnila, a to celkem 20 800 Kč. Od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek žalovaná celkem uhradila 31 832 Kč. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 s účinností k 5. 1. 2021 postoupena žalobci a postoupení bylo žalované písemně oznámeno. Dlužnou částku žalovaná neuhradila na základě předchozích výzev, ani na základě předžalobní výzvy právního zástupce žalobce. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl, že jeho právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované zápůjčku splácet, zejména provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Dotazována byla na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v zákaznické kartě. Žalovaná rovněž prohlásila, že se jedná o informace úplné a pravdivé, což stvrdila svým podpisem. 2. Ve věci nebyl vydán navrhovaný elektronický platební rozkaz. Žalované byla proto zaslána a do vlastních rukou doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření dne 27. 9. 2021. Žalovaná na výzvu soudu k vyjádření nereagovala, k žalobě, ani k navrhovanému postupu se nevyjádřila. Soud po daném poučení dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř. na základě důkazů ve spise založených. Žalobce s takovýmto postupem vyjádřil souhlas již v žalobě. 3. Ze smlouvy o zápůjčce označené jako zelená v hotovosti [číslo] ze dne 1. 12. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná se společností [právnická osoba], uzavřela smlouvu o zápůjčce, na základě které si půjčila částku 30 000 Kč a zavázala se tuto splatit spolu s celkovým poplatkem ve výši 24 139 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč. 4. Ze zákaznické karty žalované bylo zjištěno, že požadovala zápůjčku pouze ve výši 20 000 Kč a ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedla, že je rozvedená, nemá vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, pracuje jako operátorka výroby a její čistý příjem činí 5 624 Kč, dalším příjmem je částka 1 500 Kč. Odhadované výdaje jsou v kartě uvedeny částkou 3 000 Kč. Zaměstnání bylo ověřeno pracovní smlouvou ze dne 2. 8. 2017 a 2 výplatními páskami. 5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 6. Podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených, a to jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobní návrh není důvodný. 8. Nejprve bylo nutno se zabývat otázkou, zda mezi účastníky, resp. právní předchůdkyní žalobce a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce, neboť jednou ze smluvních stran byla žalovaná jako spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu vedle občanského zákoníku aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. 9. Poskytovatel tak při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i Ústavního soudu – viz Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost. 12. Je pravda, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016 O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. 13. Vzhledem k výše uvedenému je třeba vycházet z toho, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčn