11 C 189/2022-40 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobou doručenou soudu dne 15.2.2022 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 5 215,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 5 215,90 Kč od 9.11.2019 do zaplacení. V odůvodnění uvedla, že mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO]), byla uzavřena dne 21.10.2019 smlouva o úvěru č. [anonymizováno], dle které byl téhož dne na bankovní účet žalované poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 2 215,90 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku nejpozději do 8.11.2019. Žalovaná sjednanou částku neuhradila řádně a včas. Žalovaná ani přes upomínku na svůj dluh ničeho neuhradila. Žalobkyně pohledávku za žalovanou nabyla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26.1.2021. 2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) bez nařízení ústního jednání. Žalovaná byla usnesením soudu vyzvána ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez její osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byla poučena podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 7 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalovaná soudu ve stanovené lhůtě nezaslala své vyjádření, souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení daného účastníku předpokládal, žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti zástupce žalobkyně a žalované. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Smlouvou o úvěru č. [anonymizováno] uzavřenou dne 19.10.2019 mezi společností [právnická osoba], jako věřitelem a žalovanou jako klientem vzal soud za prokázané, že touto se společnost [právnická osoba], zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 3 000 Kč dne 21.10.2019 na účet žalované č. [bankovní účet]. Žalovaná se pak zavázala splatit úvěr do 8.11.2019 a dále věřiteli zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 215,90 Kč. 5. Potvrzením o platbě bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně poskytl dne 21.10.2019 žalované částku 3 000 Kč na účet označený žalovanou ve smlouvě o úvěru. 6. Výzvou ze dne 3.4.2021 vyzvala žalobkyně žalovanou před podáním žaloby k úhradě dlužné částky. 7. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.1.2021, včetně přílohy a oznámením o postoupení pohledávek zaslaným právním předchůdcem žalobkyně žalované dne 3.4.2021. <i>8. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>9. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 11. Shora provedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 12. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, č.j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 13. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované nepředložila žádné důkazy, žádné listiny prokazující, že by provedla ověření příjmů a výdajů žalované, když sdělila, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, klientům je ponechána rezerva 10 %, jež v dané době činila 4 250 Kč. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5.3.2020 ve věci vedené pod sp. zn. C -679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Primárním cílem zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana individuálního spotřebitele„ před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních a sociálních poměrů spotřebitele, které mohou zásadním způsobem dopadnout na jeho osobní a rodinnou finanční situaci, postihnout jeho majetek a ohrozit uspokojování základních životních potřeb, ekonomickou funkci rodiny a společenský statut jejich členů, vč. narušení jejich sociálních vztahů“ (viz. dohledový benchmark České národní banky č. 1/2014 ze dne 18. března 2014 k výkladu povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Spotřebitel je tak chráněn„ i před sebou samotným“ a vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Sekundárně je pak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. 14. Žalobkyně, resp. právní předchůdce žalobkyně, poskytla žalované dne 21.10.2019 částku ve výši 3 000 Kč, žalovaná do současné doby neuhradila ničeho, v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by dlužnou částku uhradila či tato zanikla jinak. Soud tedy považoval nárok žalobkyně v rozsahu část