9 C 312/2021-34 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 24. 8. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 550 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 19. 12. 2015 smlouvu o půjčce ve výši 44 250 Kč, skládající se z jistiny ve výši 25 000 Kč a souhrnného poplatku 19 250 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v týdenních splátkách po 708 Kč a první splátka měla být uhrazena 26. 12. 2015. V případě prodlení s plněním či neplněním vůbec, se na základě smluvních podmínek zbylý dluh včetně příslušenství, stává splatným v nejbližším termínu splátky. Žalovaný splácel nepravidelně a uhradil pouze částku 3 700 Kč. Žalobkyně uvedla, že tuto částku vydělila týdenní splátkou ve výši 708 Kč a vypočetla tak, že se žalovaný dostal do prodlení dne 7. 2. 2016, když splatnost nastala 6. 2. 2016. K výzvě soudu žalobkyně svá tvrzení ohledně posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr řádně nedoplnila, pouze zaslala přehled databází, u nichž měla ověřit schopnost žalovaného úvěr splácet. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě i k navrhovanému postupu na adresu uvedenou v žalobě i na adresu evidovanou v Centrální evidenci obyvatel a doručeno bylo postupem dle § 46 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) dne 17. 12. 2021. Žalovaný se k žalobě ani k navrhovanému postupu nevyjádřil, ač byl poučen, že nevyjádří-li se bude soud předpokládat, že s navrhovaným postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobce vyjádřil svůj souhlas s takovýmto postupem již v žalobním návrhu. Soud proto ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř. bez nařízení ústního jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Ze smlouvy [číslo] ze dne 19. 12. 2015 bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o peněžité zápůjčce, na základě které si žalovaný půjčil částku 25 000 Kč a zavázal se tuto splatit spolu s poplatkem ve výši 19 250 Kč, celkem tak částku 44 250 Kč v 60 týdenních splátkách po 738 Kč. 4. Z transakční historie plateb bylo zjištěno, že žalovaný uhradil pouze částku 3 700 Kč, další platby nebyly hrazeny. 5. K výzvě soudu žalobce doplnil žalobní návrh k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedl, že před poskytnutím zápůjčky ověřil majetkovou situaci žalovaného kontrolou v databázi neplatných dokladů, kontrolou platební historie žalovaného u jejich společnosti, náhledem do insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolou zaměstnání žalovaného. Vyhodnotil finanční situaci žalovaného dle jím vyplněných podkladů - čestného prohlášení a kontrolou předložených dokumentů v kartě klienta. Žádné doklady k tomuto k výzvě soudu nepředložil ani nebyly součástí žaloby. 6. Dle ustanovení § 2390 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 1968 a § 1969 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení a věřitel tak může vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. 8. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze částečně. 10. Nejprve se musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy, když jednou ze smluvních stran byl spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování tohoto právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného do 30. 11. 2016. Dle tohoto ustanovení je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Toto posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel tak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 11. Na základě žalobcem předložených listinných důkazů, má soud za to, že předmětnou smlouvu je v daném případě nutno považovat za neplatnou, k čemuž musí soud přihlédnout dle § 588 o. z. z úřední povinnosti. Dle první věty tohoto ustanovení soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III US [číslo] splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost. Z předložených listinných důkazů pouze vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce, v jaké výši byla zápůjčka poskytnuta, jakými částkami by měla být spolu s poplatky splácena a platební bilance žalovaného. Ani k výzvě soudu nebylo uvedeno a zejména konkrétně doloženo na základě jakých informací a zejména dokumentů ověřil úvěruschopnost žalovaného. Nejsou nikde uvedeny ani údaje o výši jeho příjmů, výdajů a závazků či osobního stavu. 12. Soud tak má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, bylo taktéž řešeno v mnoha rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. V daném případě žádné příjmy ani výdaje žalovaného nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení zůstatku jistiny jako bezdůvodného majetkového obohacení dle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. Dle tohoto ustanovení se ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč (nikoliv 44 250 Kč, jak se v návrhu uvádí, kde jsou započítány i poplatky), žalovaný do současné doby uhradil pouze jednorázově částku 3 700 Kč, což vyplývá z předložené platební historie, z níž je také zřejmé, že tato částka byla uhrazena ihned po poskytnutí zápůjčky, žádné další částky uhrazeny nebyly, ač měly být spláceny v nízké částce. I z tohoto je zřejmé, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně či vůbec prověřena. Soud proto z výše uvedených důvodů uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou částkou 25 000 Kč a částkou uhrazenou ve výši 3 700 Kč, což činí 21 300 Kč. Vzhledem k prodlení žalovaného bylo uloženo žalovanému uhradit získaný majetkový prospěch i s úrokem z prodlení počítaným ode dne 7. 2. 2016, do zaplacení, když k tomuto datu byl žalovaný se splněním svého závazku v prodlení. Ve zbývající části pak soud musel žalobu zamítnout. 14. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěch obou účastníků, byl téměř stejný. Žádnému z nich proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.