18 C 211/2022-73 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 10. 9. 2022 zaplacení částky 54 585,03 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že uzavřela dne 16. 5. 2019 s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem ve výši 4,9 % p.a. v měsíčních splátkách ke každému 20. dni v měsíci po 899 Kč s tím, že úvěr bude doplacen 20. 4. 2027. Žalovaný se dostal do prodlení, byl vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky a vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě uhrazena, stal se celý zůstatek úvěru splatným ke dni13. 7. 2022 Ani po následných výzvách k úhradě žalovaný dluh neuhradil. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalovaný uvedl svůj příjem ve výši 17 170 Kč měsíčně, což bylo prověřeno čestným prohlášením žalovaného o výši příjmu. Pokud jde o výdaje, sám žalovaný je uvedl ve výši 1 000 Kč na bydlení, 500 Kč na spoření, přesto však žalobkyně zohlednila i životní minimum, výdaje na splátky jiných úvěrů, když stanovila částku na bydlení 2 091 Kč, částku představující životní minimum ve výši 3 410 Kč, dále závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 5 060 Kč a výdaje na závazky u žalobkyně ve výši 4 302 Kč, celkem tedy stanovila výdaje na částku 14 863 Kč měsíčně. Porovnáním celkových příjmů žalovaného s částkou výdajů pak představuje rozdíl 2 307 Kč a po poskytnutí úvěru zůstane žalovanému 8,2% pravidelných příjmů na nepravidelné nemandatorní výdaje, čímž je úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně dána. Kromě toho provedla lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. <i>3. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>5. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 8. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav: 9. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit bance úvěr včetně sjednaného úroku 4,9% p.a. způsobem uvedeným ve smlouvě a Podmínkách, tj. ve splátkách po 899 Kč měsíčně po dobu 96 měsíců vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce počínaje 20. 5. 2019 s tím, že úvěr bude zaplacen nejpozději do 20. 4. 2027. Žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 29. 9. 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 544 996 Kč Tyto skutečnosti měl soud prokázány Smlouvou o úvěru ze dne 16. 5. 2019, Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, žádostí o poskytnutí osobního úvěru, návrhem na rozhodnutí o poskytnutí osobního úvěru, interním účetním dokladem o provedeném čerpání úvěru, upomínkami a Rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 25. 5. 2022. 10. Obratovou historií (výpisem z úvěrového účtu) měl soud za prokázané, že žalovaný čerpal z úvěru částku 70 000 Kč, uhradil celkem částku 26 071 Kč. Žalovaný byl v prodlení se splácením úvěru, žalovanému byly zasílány upomínky k zaplacení dlužné částky, což bylo prokázáno citovanými listinami. 11. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. 12. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. 14. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy