7 C 156/2016-413 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně a) a žalobce b) /vystupujícího původně v řízení jako žalobce c)/ se proti žalované – po částečném zastavení řízení /čl. 309 spisu/ a připuštění změny žaloby /čl. 336 spisu/ – domáhali omluvy uvedené ve výroku I. rozsudku a přiznání částky 750 000 Kč pro každého z nich, a to i jako právních nástupců původního třetího žalobce , Jméno žalobce B, st. /vystupujícího původně v řízení jako žalobce b)/ - otce žalobců a manžela , jméno FO, . Tvrdili, že jsou potomky , jméno FO, , zemřelé dne 6.7.2013 v nemocnici ve , adresa, , ani zemřelá , jméno FO, ani jeden žalobců, včetně původního žalobce , Jméno žalobce B, st., nebyli nikdy zapojeni do rozhodovacího procesu o „do not resuscitate“ (dále jen DNR), ani informováni o přijetí rozhodnutí o , jméno FO, tak byla připravena o rozloučení se svými nejbližšími, stejně tak všichni původní žalobci byli připraveni o příležitost rozloučení s milovaným člověkem, možnost , jméno FO, poděkovat za vše pro ně vykonané, , jméno FO, mohla poslední období svého života prožít ve společnosti svých blízkých, v důstojném a vlídném prostředí, když rodinná sounáležitost byla jednou z hlavních zastávaných hodnot zemřelé. Oba žalobci pociťují ze strany žalované silné porušení jejich práv na rodinný život, úmrtí matky žalobců - poté co jí nebyla poskytnuta kardiopulmonální resuscitace (dále jen KPR) - u nich vyvolalo pocity úzkosti, smutku. Původní žalobce b) žil s , jméno FO, po dobu necelých 50 let ve šťastném manželství, kromě shora uvedených pocitů u něj jeho psychickou bolest – trauma navíc prohluboval silný pocit provinění z toho, že neohlídal postup žalované, objevily se u něj až depresivní stavy s nutností užívání antidepresiv, trpěl poruchami spánku, po dobu více než dvou let nedokázal žít sám ve svém rodinném domě, střídavě proto bydlel u žalobců a) a b), trpěl sociální fóbií, po dlouhou dobu odmítal chodit na veřejnost, trpěl nechutenstvím, migrénami. Původní žalobce b) se v závěru svého života cítil zoufalý a osamělý, procházel těžkým emocionálním a psychickým stavem. Jeho stav by byl nepochybně jiný, pokud by měl možnost se rozloučit s milovanou bytostí a žalovaná rozhodnutí o DNR komunikovala s pacientkou , jméno FO, a rodinnými příslušníky. Žalobkyně a) měla se svou matkou mimořádné úzký a pevný vztah, v nemocnici ji navštěvovala téměř denně, a přesto se nedozvěděla o limitaci péče, u žalobkyně b) se dostavil šok, provázeným pocitem prázdnoty, beznaděje a silnými úzkostmi. V prvním roce se u žalobkyně objevovaly plačtivé a úzkostné stavy, nespavost, se kterou souvisela silná únava a bolesti hlavy, chronické bolesti zad, přetrvávaly u ní také silné výčitky svědomí, že matce nepomohla a neměla možnost jí případně převést k jinému poskytovateli zdravotních služeb. Tyto výčitky u ní vedly k fyzickým projevům spočívajícím v nevolnosti, pocitům na zvracení, nauzeou. Žalobkyně a) dále trpěla vnitřní nerovnováhou, bylo narušeno její fungování v běžném sociálním životě. Žalobce b) měl taktéž se svou matkou intenzivní vztah, při informování o způsobu úmrtí matky taktéž utrpěl šok, silnou psychickou bolest, jeho psychika byla ovlivněna natolik, že to změnilo jeho vztahy s ostatními lidmi, přístup ke společenskému životu, i jeho práci. V prvním měsících pociťoval úzkosti, měl emoční stavy plné smutku, ztratil pocity radosti a velmi špatně spal, v práci velmi špatně reagoval na vnější podněty, měl problémy s koncentrací, několik měsíců proto nemohl ani absolvovat obhajobu profesních certifikací. Ztratil zájem o běžné životní aktivity, značně omezil společenské aktivity. Občasné pocity emočního napětí mají i fyzické příznaky jako zrychlený srdeční tep, zvýšené pocení, třes, časté bolesti hlavy, poruchy spánku. Žalobce b) trpí trýznivými pocity viny, že mohl něco udělat pro záchranu matky, zejména ji nechat přeložit do jiné nemocnice. Mezi členy rodiny bylo velké citové pouto, trávili společně množství času, rodina držela velmi silně pohromadě, navzájem si pomáhali. Všichni původní žalobci ztratili důvěru ve zdravotnictví. Žalobci věděli o závažném zdravotním stavu , jméno FO, , rozhodně však nevěděli o rozhodnutí DNR, které bylo učiněno více než dva měsíce před úmrtím pacientky, nebyly tak srozuměni s tím, co toto rozhodnutí o limitaci léčby znamená a jaké důsledky to bude mít. Stejně tak o ničem nevěděla ani , jméno FO, . , jméno FO, měla výslovné životní přáním mít v době umírání poslední pomazání, rozloučit se s rodinou v souladu s jejich náboženským vyznáním – pro chování žalované tak neměla možnost odejít v souladu s křesťanskou náboženskou tradicí. V důsledku rozhodnutí DNR navíc žalobci museli na návrh lékařského týmu Nemocnice , adresa, souhlasit s pitvou, ačkoliv tu si zemřelá zásadně nepřála. Všichni původní žalobci tak neměli možnost se se zemřelou rozloučit pietně a v důstojnosti včetně posledního pomazání, což je citelně zasáhlo a tuto újmu oba žalobci a) a b) pociťují dodnes. Za dané situace tak nemůže být dostačující pouhá omluva, ale je na místě i finanční plnění.2. Žalovaná s uvedenou žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí v celém rozsahu. Uvedla, že neporušila žádnou povinnosti jí uloženou obecně zákonnými právními předpisy, žalobci nejsou aktivně legitimováni, když právo na péči lege artis je ryze osobnostním nárokem nemajetkové povahy, který nepodléhá dědění. O nepříznivé prognóze , jméno FO, (dále pacientka) byla její rodina opakovaně informována, úmrtí pacientky tak nelze považovat za náhlé či neočekávatelné, ale jednalo se o vyústění těžkého zdravotního stavu při závažném maligním onemocnění, selhávání ledvin, kombinované etiologie, ischemické chorobě srdeční, plicní hypertenzi a diabetu s orgánovými komplikacemi. Žalovaná žalobcům vysvětlila a zdůvodnila svůj postup při poskytování zdravotní péče pacientce. Pokud si žalovaná vyhodnotila, že určitá péče (v tomto případě KPR) je marná, a neúčelná, pak k rozhodnutí o jejím neposkytnutí není nutné vyžadovat souhlas pacienta, který by de facto nutil žalovanou k poskytování péče non lege artis, na základě souhlasu pacienta. Žalovaná chápe, že ztráta blízké osoby je velmi bolestná pro celou rodinu, avšak v rámci poskytování zdravotních služeb k žádnému pochybení ze strany žalované nedošlo. Mimo to má žalovaná za to, že žalobci uplatňují duplicitní nárok k nároku uplatněnému v řízení vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 5 C 167/2015, jde tak o res iudicata. Pacientka dne 27.6.2013 vyslovila souhlas s poskytováním informací o svém zdravotním stavu, diagnóze, léčbě a prognóze ve vztahu k žalobci b), nikoliv ve vztahu k žalobkyni a) a manželovi pacientky - pro ně tak souhlas s podáváním informací nebyl dán a nebyla tak dána ani povinnost žalované informace žalobkyni a) a manželovi pacientky poskytovat, naopak ve vztahu k nim byla žalovaná vázána povinností mlčenlivosti.3. Vedlejší účastník na straně žalované se plně ztotožnil s argumentací žalované, zdůraznil, že žalovaná neporušila svou povinnost postupovat s odbornou péčí, potažmo povinnost informační vůči žalobcům a není tak splněna ani základní podmínka pro shledání zásahu do práva žalobců na rodinný a soukromý život, natož k přiznání náhrady újmy. Žalobci zásah do svého práva na soukromý a rodinný život spatřují v tom, že nebyly o rozhodnutí nemocnice u pacientky případně nezahajovat KRP předem informováni. Ať už jim ale nemocnice měla povinnost tuto informaci poskytnout či nikoliv, je zřejmé, že pouze v důsledku absence povědomí o rozhodnutí DNR žalobcům žádná újma vzniknout nemohla. Pokud by rozhodnutí zůstalo zachyceno v ambulantní zprávě a nikdy se nematerializovalo, nebyly by jím žalobci nikterak ovlivněni. Aby jim rozhodnutí DNR bylo způsobilé přivodit újmu, muselo by se nejdříve nějakým způsobem projevit navenek, tj. muselo by na životech žalobkyně či žalobce mít nějaké reálné dopady, k čemuž ale nedošlo. Zásahem mohlo být právě a pouze úmrtí pacientky, které však není v příčinné souvislosti s jednáním nemocnice – nezahájení KRP a tudíž ani předchozí rozhodnutí DNR nebylo příčinou smrti pacientky. Kdyby nemocnice pacientku v rozporu se svým dřívějším rozhodnutím o DNR začala resuscitovat, nic by se nezměnilo, stejně tak kdyby nemocnice pacientku či její příbuzné o rozhodnutí DNR předem informovala, stejně tak by se ničeho nezměnilo, ani pokud by žalobci dostali možnost se k rozhodnutí o DNR vyjádřit a přesvědčit nemocnici o jeho přehodnocení. O potencionálnímu zásahu do práv žalobců by bylo možno uvažovat pouze tehdy pokud by jim v důsledku neinformování o rozhodnutí DNR ze strany nemocnice nebyla známa závažnost zdravotního stavu pacientky. Pouze v takovém případě by mohli argumentovat, že jim byla odepřena možnost se na smrt blízkého rodinného příslušníka psychicky připravit, popřípadě rozloučit. Rozhodnutí o DNR a ani jeho následná implementace neměly žádný následek ve vztahu k vzniku nemateriální újmy. Pokud by soud považoval nárok žalobců za opodstatněný, jevila by se s ohledem na intenzitu a dopady údajného zásahu jako dostatečné odčiněn