1 Žalobce (dále i jen úvěrující či poskytovatel) se po žalovaném domáhal zaplacení částek 39 933 Kč a 718,79 Kč s příslušenstvím, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, přičemž nárok sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 39 933 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 709,98 Kč, který byl vypočten ze zbývající jistiny 39 933 Kč za období od 16. 8. 2025 do 12. 11. 2025, dále z nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 718,79 Kč. Tvrdil, že dne 31. 5. 2025 uzavřel s žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému částku 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v minimálních měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč vždy k 15. dni daného měsíce, neuhradil však řádně a včas splátku splatnou dne 15. 8. 2025, proto mu žalobce zaslal 20. 8. 2025 a 5. 9. 2025 upomínky, které zůstaly bez reakce, a úvěr následně zesplatnil.2 Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy, ač byl řádně předvolán.4 Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, datované 31. 5. 2025, uzavřené mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným, bylo zjištěno, že úvěrující poskytl žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 40 000 Kč, z něhož žalovaný čerpal celkem částku 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit alespoň v minimálních měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy nejpozději k 15. dni v měsíci. Z článku 5.4 smlouvy plyne, že náklady na upomínkování za první a druhou upomínku činí celkem 1 000 Kč.5 Dále bylo zjištěno, že součástí smlouvy byl zaznamenaný mechanismus posuzování schopnosti spotřebitele úvěr splácet, z něhož vyplynulo, že poskytovatel vycházel z tvrzení spotřebitele o jeho osobních poměrech, právním stavu, příjmech, výdajích a závazcích (čl. 2.2–2.9). Tato tvrzení porovnal s reálným stavem zjištěným z předložených dokladů, zejména oboustranné kopie občanského průkazu, druhého dokladu totožnosti a kompletních bankovních výpisů za poslední tři kalendářní měsíce, případně dalších dokumentů o příjmech či nákladech (např. výplatní pásky, daňové přiznání, rozhodnutí o výživném apod.) (čl. 2.10). Současně provedl kontrolu v registrech insolvenčního rejstříku ISIR, registru neplatných dokladů, Centrální evidence exekucí a databáze SOLUS, a to jak z hlediska platební morálky, tak i finančních závazků, přičemž zjištěné údaje porovnal s tvrzeními spotřebitele (čl. 2.13). Zjištěnými výsledky bylo, že vůči spotřebiteli nebylo vedeno insolvenční ani exekuční řízení, předložené doklady nebyly evidovány jako ztracené či odcizené, v registru SOLUS nebyly zjištěny žádné finanční závazky ani negativní záznamy o platební morálce a rovněž interní databáze poskytovatele neobsahovala negativní údaje (příloha, tab. 3–8). Spotřebitel deklaroval měsíční příjem ve výši 35 000 Kč, přičemž skutečný příjem zjištěný z bankovního účtu činil 44 560 Kč, a pro účely dalšího posouzení byl použit nižší z těchto příjmů (příloha, tab. 10). Náklady na bydlení spotřebitel deklaroval ve výši 10 000 Kč, minimální stanovená částka činila 8 000 Kč, přičemž výsledné náklady na bydlení byly stanoveny ve výši 8 000 Kč (příloha, tab. 12). Náklady na potraviny a běžné zboží domácnosti byly určeny jako vyšší z deklarovaných, zjištěných a minimálních, a to ve výši 6 000 Kč (příloha, tab. 14). Nejvyšší zjištěné měsíční finanční závazky činily 5 916 Kč (příloha, tab. 16). Výdaje na sázení a hazardní hry nebyly zjištěny (příloha, tab. 17). Po porovnání všech tvrzení spotřebitele s reálnými daty a po dosazení ověřených hodnot do výpočtu stanovil poskytovatel měsíční finanční zůstatek spotřebitele ve výši 13 084 Kč (příloha, tab. 19).6 Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.8 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.9 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 Soud se při posuzování platnosti úvěrové smlouvy zabýval vedle podstatných zákonných náležitostí smlouvy o úvěru též tím, zda poskytovatel s odbornou péčí posoudil ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného jako spotřebitele tento úvěr splácet, a zda výsledky takového posouzení v době uzavření smlouvy vylučovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr řádně splácet.13 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí odpovídat požadavku odborné péče. Poskytovatel úvěru sice vychází z informací poskytnutých spotřebitelem, nemůže se však spoléhat pouze na jeho ničím neověřená tvrzení či na neúplná tvrzení. Je naopak povinen sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění a ověření skutečností rozhodných pro závěr, zda bude spotřebitel schopen poskytnutý úvěr v budoucnu splácet. Nestačí tedy toliko formální zaznamenání údajů sdělených spotřebitelem, aniž by byly doloženy či jinak ověřeny.14 Samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti nepostupoval řádně, však bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dovodil, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí totiž být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Na tento závěr následně navázal i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, nově též v rozsudku ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025.15 V projednávané věci soud dospěl k závěru, že poskytovatel své povinnosti splnil. Získal od spotřebitele potřebná tvrzení o jeho osobních a finančních poměrech, tato tvrzení ověřil prostřednictvím skutečných údajů z bankovních výpisů a dalších dokladů a porovnal deklarovaný stav s reálnou situací. Na tomto základě vyhodnotil příjem spotřebitele, stanovil přiměřenou úroveň jeho běžných výdajů a zjistil jeho náklady na bydlení. Současně ověřil, že situace spotřebitele nezakládá takové splátkové zatížení, které by mohlo ohrozit jeho schopnost nový úvěr splácet. Po opatření všech informací o ekonomických poměrech spotřebitele poskytovatel neshledal žádný důvod pro závěr, že spotřebitel nebude schopen úvěr splácet.16 Smlouvu o úvěru pak soud vyhodnotil jako platnou a shledal, že žalobní návrh je v plném rozsahu důvodný, a to jak v rozsahu dluhu na jistině, tak v rozsahu dluhu na sjednaném poplatku za upomínky. Po právu je i požadavek na zaplacení úroku z prodlení. Výše úroku z prodlení vychází z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. V období, za něž je úrok z prodlení požadován, je žalovaný v prodlení se splněním povinností, o něž v řízení jde.17 O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Účelně vynaložené náklady jsou u zcela úspěšného žalobce představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 895 Kč. Dále odměnou advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“) v rozsahu 2 úkonů po 3 020 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby. Vedle toho náleží žalobci odměna advokáta za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním vymezením věci ve výši jedné poloviny sazby odměny, tedy 1 510 Kč. Žalobci náleží i paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky za výše uvedené úkony v celkové výši 1 350 Kč (3 × 450 Kč).18 Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.