Okresní soud v Pardubicích 20 C 145/2026-26 – Náklady řízení

Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 17 971,96 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za období od 20. 4. 2025 do zaplacení. Tvrdila, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 17. 12. 2025 mezi společností , právnická osoba, . jako původním věřitelem a postupitelem a žalující společností jako postupníkem a novým věřitelem nabyla žalobkyně pohledávku za žalovaným. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dne 22. 4. 2024, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému 11 000 Kč, které žalovaný čerpal (obdržel je na účet č. , č. účtu, ) a nevrátil. Úvěr byl splatný 19. 4. 2025 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 6 971,96 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně dále popsala, jakým způsobem mělo dojít k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Původní věřitel neměl důvod podezírat žalovaného z jeho neschopnosti úvěr splatit. Žalobkyně dále uvedla, že v případě, že by soud neuznal nárok žalobkyně jako nárok z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, pak požadovala, aby nárok byl posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Na výzvu soudu k předložení dokladů či listin, které by mohly prokázat, ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně sdělila, že těmito již nedisponuje.2. Usnesením č. j. , spisová značka, ze dne 25. 6. 2026 vyzval soud žalovaného, aby se do 7 dnů vyjádřil k žalobě a zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a současně jej poučil, že pokud ve stanovené lhůtě vyjádření neobdrží, bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo doručeno žalovanému dne 3. 7. 2026 do vlastních rukou stejně jako žaloba. Na výzvu soudu žalovaný nereagoval, k věci ani k žalobě se vůbec nevyjádřil, proto soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle § 115a) o.s.ř. Žalobkyně svůj souhlas s tímto postupem vyjádřila již v žalobním návrhu.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, celé řízení byl pasivní, tvrzení žalobkyně nesporoval.4. Soud měl prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru, formulářem pro standartní informace, potvrzením o provedení platby, že částka 11 000 Kč byla žalovanému coby částka z úvěru zaslána na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, dne 22. 4. 2024 pod VS , var. symbol, , které odpovídá rodnému číslu žalovaného, jak soud zjistil z výpisu z centrální evidence obyvatel. Mezi účastníky smlouvy byla sjednána zápůjční úroková sazba 12 % ročně, poplatek za poskytnutí úvěru 6 971,96 Kč a doba trvání úvěru 12 měsíců, úvěr měl být splacen ve splátkách po 1 557 Kč. První splátka byla splatná 19. 5. 2024. Účastníci smlouvy se dále mj. dohodli na smluvní pokutě v případě prodlení. Ze zprávy , právnická osoba, . soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, byl pouze žalovaný, účet byl zrušen 13. 6. 2025, když založen byl již 2. 11. 2025, 18. 8. 2023 byla na uvedený účet připsána částka 15 000 Kč pod VS , var. symbol, od společnosti , právnická osoba, .5. Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek vč. seznamu postupovaných pohledávek uzavřenou mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalující společností jako postupníkem ze dne 11. 12. 2025 měl soud prokázáno, že předmětná pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena. Oznámením ze dne 27. 12. 2025 byl žalovaný informován, že předmětná pohledávka byla postoupena žalobkyni, dle podacího lístku mu toto bylo odesláno doporučeně spolu s výzvou k úhradě a upozorněním na možné soudní řízení.6. Dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. jejího právního předchůdce proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdce, jako bankovní poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností původního věřitele (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Z rozsudku SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.13. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, ). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.14. Právní předchůdce žalobkyně, jakožto poskytovatel úvěru nijak nezkoumal majetkové poměry žalovaného, žalobkyně nepředložila žádné doklady, které by prokazovaly příjmy či výdaje žalovaného. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. , spisová značka, ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. , spisová značka, ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly nijak zjišťovány a ověřovány.15. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., dle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od jejího právního předchůdce obdržela a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu.16. Žalovaný ve sporu byl zcela pasivní, ničeho neprokazoval ani netvrdil, poskytnutí finančních prostředků v čerpané výši 11 000 Kč nesporoval. Jejich poskytnutí přitom bylo prokázáno listinami výše.17. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 11 000 Kč, splaceno nebylo dle nesporného tvrzení ničeho. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku poskytnuté jistiny, tj. na 11 000 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 o.z.).18. Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, ).19. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl (výrok II.).20. O nákladech řízení bylo rozhodováno dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V případě požadovaných úroků z prodlení bylo s nimi počítáno za dobu do vyhlášení rozsudku. Úspěch účastníků tak byl zhruba poloviční, proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.21. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. s přihlédnutím k návrhu žalobkyně.