13 C 143/2023-78 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 91.595 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný dne [datum] uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] smlouvu nazvanou Smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 55.000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se smlouvou zavázal tyto peněžní prostředky včetně příslušenství splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, na dluhu uhradil pouze částku 50.200 Kč. Právní předchůdce žalobkyně žalovaného vyzval k úhradě celé dlužné částky po splatnosti jeho dluhu. Žalovaný však ničeho dalšího neuhradil. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností ke dni [datum]. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, požaduje po něm žalobkyně také sjednanou smluvní pokutu ve výši 29.000 Kč. Žalovaný i přes zaslání předžalobní upomínky ze dne [datum] žalobkyni na dluhu ničeho neuhradil. Žalovaný se k žalobě vyjádřil u ústního jednání tak, že nemá z čeho dlužnou částku uhradit, jelikož je bezdomovec a nemá žádnou práci ani finanční prostředky. Také uvedl, že úvěr přestal splácet z důvodu rozvodu, propuštění z práce a psychických potíží, kdy se musel starat o manželku, která neměla [anonymizováno]. K procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaný uvedl, že je pravdou, že v době žádání o úvěr byl zaměstnán u [právnická osoba] [příjmení], měl příjem 25.257 Kč měsíčně a výdaje za bydlení ve výši 6.410 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že právní předchůdce žalobkyně po něm vyžadoval výplatní pásky a pracovní smlouvu, už nicméně nevyžadoval doklady ohledně výdajů za bydlení. K částce 4.500 Kč uvedl, že tato představovala srážky ze mzdy na výživné, k částce 6.635 Kč uvedl, že toto byla výše stávajících splátek půjček, když půjčkou z listopadu 2019 refinancoval jiný úvěr u stejného věřitele. Žalovaný ponechal rozhodnutí na soudu. Následně soud provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin a z nich zjistil následující skutečnosti: - Z žádosti o úvěr a ze smlouvy o úvěru, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 55.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal uhradit tuto částku společně s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6.635 Kč. - Ze splátek úvěru, že žalovaný do doby postoupení pohledávky uhradil na dluhu částku 50.200 Kč. - Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. - Z výzvy k plnění ze dne [datum] včetně podacího lístku, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 55.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného pouze na základě výplatních pásek a pracovní smlouvy žalovaného, ohledně výdajů žalovaného právnímu předchůdci žalobkyně postačovala tvrzení žalovaného o jejich výši. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností ke dni [datum]. Žalovaný na dluhu uhradil celkem částku 50.200 Kč. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná jen částečně. Závazek žalovaného přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku v celkové výši 55.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalovanému finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu nepředložila žádné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru prokázala, a to i přes zákonné poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., když předložila pouze žádost o úvěr, ze které je zřejmé, že věřitel si vystačil s údaji, které žalovaný o své osobě poskytl, přičemž doklady, kterými lze ověřit tvrzení žalovaného, jako jsou např. výplatní pásky či výpisy z účtu, žalobkyně nedisponovala. Žalovaný poté na jednání uvedl, že výplatní pásky a pracovní smlouvu věřiteli poskytl, jiné doklady po něm nicméně věřitel nepožadoval. Zároveň věřitel nevzal v úvahu srážky ze mzdy žalovaného na výživu jeho dětí (zřejmé z výplatních pásek) či dosavadní půjčky žalovaného, které splácel v té době částkou 6.635 Kč měsíčně, a tyto skutečnosti se věřitel rozhodl zcela ignorovat. Toto jednání věřitele proto nelze považovat za dostatečné splnění povinnosti zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož právní předchůdce žalobkyně poskytl žalo