37 C 213/2021-45 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30 3. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně - společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla v hotovosti v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši [částka], což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně se souhrnným poplatkem ve výši [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka] Poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nehradil, poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne [datum]. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný zaplatit nejpozději dne [datum]. Marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky byl žalovaný v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdkyně žalobkyně měla tohoto dne právo na uhrazení celé dlužné částky. Ke dni [datum] činila dlužná jistina [částka] a souhrnný dlužný poplatek [částka]. Pohledávka ze smlouvy o půjčce včetně příslušenství byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností od tohoto data. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Ke dni postoupení činila výše pohledávky za žalovaným částku [částka] s příslušenstvím tvořeným zákonnými úroky z prodlení. Od uzavření smlouvy o půjčce do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek žalovaný uhradil celkem částku [částka], poté již neuhradil ničeho. Po žalovaném tak žalobkyně požaduje zaplacení celkové dlužné částky ve výši [částka] sestávající z dlužné jistiny ve výši [částka] a dlužné částky souhrnného poplatku ve výši [částka], dále kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka] (tj. zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z celkové dlužné částky ve výši [částka] od [datum] do [datum]) a úroků z prodlení v zákonné výši 7,75% ročně z celkové dlužné částky ve výši [částka] od [datum] do zaplacení. K námitce promlčení pak žalobkyně doplnila, že žalovaný dne [datum] podepsal uznání dluhu ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, čímž uznal předmětnou pohledávku ze smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně co do důvodu i výše a zavázal se ji splatit v měsíčních splátkách po [částka] počínaje únorem 2013 Ani poté však žalovaný ničeho neuhradil. Tím došlo k posílení procesní pozice žalobkyně jako věřitele, neboť ta nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, byl splněn nebo zanikl jinak, aby toto prokázal. S ohledem na uznání dluhu pak předmětná pohledávka nemůže být promlčena, neboť promlčecí doba by v souladu s § 110 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, uplynula nejdříve dne [datum]. Způsob sjednání souhrnného poplatku jednou částkou, obsaženou hned pod sjednanou částkou půjčky, uvedenou stejnou formou a vyznačenou stejně výrazně jako výše půjčky, je pak dle žalobkyně pro žalovaného přehledný, jednoznačný a příznivý, žalovanému tak muselo být ihned zřejmé, kolik činí jeho závazek. Namítla dále, že žalovaný již při podpisu smlouvy a převzetí částky měl v úmyslu nedodržet sjednané závazky s tím, že takovému jednání, které vědomě a od počátku porušuje základní princip„ pacta sunt servanda“, nemůže být poskytnuta právní ochrana. Žalobkyně je dále přesvědčena, že ujednání smluvních stran platit úroky a náklady označené ve smlouvě jako souhrnný poplatek ve výši [částka] nelze posoudit za neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku jako celek, neboť je zcela obvyklé, že půjčky bývají poskytovány oproti povinnosti zaplatit úroky (viz § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) a ani sjednání poplatku odpovídajícího nákladům souvisejících s poskytnutím půjčky zákonu neodporuje. Dle názoru žalobkyně pak požadovaná výše souhrnného poplatku není v rozporu s dobrými mravy. V případě, že by soud dospěl k jinému závěru, je povinen zkoumat a posoudit, jaká výše rozporná není a tudíž požívá právní ochrany. V této souvislosti je třeba přihlédnout zejména k tomu, že souhrnný poplatek v sobě zahrnuje jednak cenu za poskytnutí finanční částky, jednak náhradu nákladů za administrativní činnost a za hotovostní odběr splátek. Žádné jiné poplatky spojené s poskytnutím půjčky žalovaný nebyl povinen platit. Navíc byla půjčka poskytnuta za rizikovějších podmínek, než tak činí banky, nebylo vyžadováno žádné zajištění, půjčka byla žalovanému poskytnuta ve velmi krátkém časovém úseku a žalovaný nemusel vynakládat žádné další prostředky na její splácení. Výše RPSN dle žalobkyně, která v této souvislosti poukázala na § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kterým se dle jejího názoru předmětná smlouva řídí, představuje jeden z ekonomických ukazatelů výhodnosti půjčky či úvěru, který má spotřebiteli usnadnit výběr z dostupných produktů, jeho výše však neříká ničeho o přiměřenosti či mravnosti plnění, které věřitel půjčkou získává. V daném případě je pak výše RPSN ovlivněna mj. délkou splácení. Opatrovník, který byl žalovanému ustanoven z důvodu neznámého pobytu, pak dle názoru žalobkyně nemůže namítat pravost podpisu soukromé listiny, neboť nemohl zjistit stanovisko žalovaného, a tudíž ani nemůže dojít k přenosu důkazního břemena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil a vzhledem k tomu, že jeho pobyt není znám, byl mu pro toto řízení ustanoven opatrovník. Opatrovnice sporovala, že smlouvu o půjčce podepsal žalovaný a že žalovanému byla částka [částka] předána, dále že žalovaný podepsal uznání dluhu a že mu bylo oznámeno postoupení pohledávky. K námitce žalobkyně, že opatrovnice žalovaného nemůže namítat pravost podpisu soukromé listiny, uvedla, že zastupuje žalovaného a práva a povinnosti vznikají přímo zastupovanému, není tedy důvod, aby se důkazní břemeno měnilo v neprospěch žalovaného. Pro případ, že by žalovaný smlouvu o půjčce skutečně podepsal a nárok existoval, vznesla námitku promlčení s tím, že splatnost poslední splátky měla nastat dne [datum]. Dále namítla, že tzv. souhrnný poplatek ve výši [částka] je zastřeným úrokem, který je s ohledem na tvrzenou výši poskytnutých prostředků nemravný a žalobkyni nelze přiznat soudní ochranu. RPSN ve výši 224,28% za 60 týdnů je řádově vyšší než výše úroků u úvěrů poskytovaných bankami v daném období. Ujednání o výši úroků je tudíž dle § 3 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb. neplatné. Rovněž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně byla v době uzavření smlouvy nebankovní společností, jejímž předmětem bylo mj. poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Na žalobkyní poskytované půjčky se proto vztahují ustanovení o spotřebitelských smlouvách, v nichž jsou mj. zakázána ujednání, která zakládají hrubou nerovnováhu práv v neprospěch spotřebitele (§ 1813 o.z.). Je na žalobkyni, aby prokázala, že splnila podmínky, které jí vůči žalovanému v pozici spotřebitele ukládá občanský zákoník, zákon č. 145/2010 Sb., v platném znění a zákon na ochranu spotřebitele [číslo] Sb. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] by pak měl soud zkoumat, zda právní předchůdkyně žalobkyně prověřila schopnost žalovaného půjčku s veškerým příslušenstvím splatit. Z listiny nazvané jako Oznámení o postoupení pohledávky pak plyne, že žalovaný měl s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřít nejméně tři smlouvy o půjčení finančních prostředků, které byly ke dni [datum] nesplaceny. Právní předchůdkyně žalobkyně si tak musela být vědoma finančních problémů žalovaného a její jednání lze hodnotit minimálně jako využití finanční tísně žalovaného. Dle opatrovnice žalobkyně neprokázala svou aktivní legitimaci, když nedoložila ani postoupení žalované pohledávky, která není v příloze [číslo] předložené smlouvy o postoupení pohledávek uvedena. Ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. 3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“). Podle čl. 18 odst. 2 smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle čl. 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Nařízení neobsahuje explicitní úpravu soudní příslušnosti pro řízení proti osobám neznámého pobytu; rozlišuje mezi osobami, které mají bydliště na území některého členského státu (příslušnost se určuje podle článků 4 a 5 Nařízení),