6 C 119/2021-16 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 6. 10. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 5 230,25 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 13. 3. 2019 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen [právní předchůdce]), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 2 500 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit do 12. 4. 2019 s poplatkem 2 730,25 Kč. 2. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaný žádné důkazy nepředložil a k žalobě samé se nevyjádřil. 3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupení pohledávky žalobkyni je doloženo smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2020 a oznámením věřitele o postoupení ze dne 27. 6. 2020. Žalobkyně je proto oprávněna k podání žaloby. 4. Z předložených listin žalobkyně dovozuje, že mezi žalovaným a [právní předchůdce] byla dne 13. 3. 2019 uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně však ani přes výzvu soudu nepředložila důkazy k tomu, že smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 2 500 Kč skutečně uzavřel žalovaný, byť třeba dálkovým způsobem. Pouhé vyplnění žádosti o úvěr na webových stránkách věřitele nezakládá domněnku, že smlouvu uzavřel právě žalovaný a nikoliv jiná osoba, která znala uvedené údaje o žalovaném. Smlouva nebyla ze strany žalovaného podepsána podle § 561 odst. 1 o. z., příp. uzavřena tak, aby byla jednoznačně určena jednající osoba podle § 562 odst. 1 o. z. (např. bankovní identita, elektronický zaručený podpis atd.). Pouhé zaslání PINu na uvedené telefonní číslo, které může patřit komukoliv, není pro soud dostatečným a nezaměňujícím ověřením totožnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně ani neprokázala, že [právní předchůdce] náležitě zkoumal úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to zjištěním a ověřením jeho příjmů a výdajů. V takovém případě je sjednaná smlouva neplatná podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o neplatnost absolutní (k tomu srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Výplatou úvěru dne 13. 3. 2019 ve výši 2 500 Kč na účet č. [bankovní účet] na základě neplatné smlouvy tedy vzniklo na straně majitele účtu bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z., přičemž podle výpisu z účtu je majitelem a disponentem účtu žalovaný. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč a ve zbytku žalobu zamítl, neboť k ujednání o sjednaném poplatku za poskytnutí úvěru nelze pro neplatnost smlouvy o úvěru přihlížet. 5. Úrok z prodlení soud přiznal podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. pouze z částky 2 500 Kč. S ohledem na neplatnost smlouvy nenastala splatnost úvěru dne 12. 4. 2019, ale je vázána na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z. Dopisem ze dne 27. 6. 2020 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k plnění do 3 dnů od obdržení dopisu. Z podacího lístku zásilky vyplývá, že výzva byla odeslána dne 27. 6. 2020 a podle § 573 o. z. platí domněnka, že byla doručena dne 30. 6. 2019. Splatnost dluhu tak nastala 3. 7. 2020. Soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení od následujícího dne do zaplacení a ve zbytku požadovaného úroku z prodlení žalobu zamítl. 6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, avšak žádné náklady mu v řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.