6 C 198/2023-16 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 29. 6. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 84 433,51 Kč s přísl. Tvrdila, že její právní předchůdce společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne 18. 12. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na částku 20 000 Kč a dne 16. 10. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na částku 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr [číslo] vrátit spolu s úrokem 19 282 Kč, poplatkem za zpracování 1 500 Kč a poplatkem za doplňkové služby 4 164 Kč v 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč. Úvěr [číslo] se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem 28 923 Kč, poplatkem za zpracování 1 500 Kč a poplatkem za doplňkové služby 6 246 Kč v 21 měsíčních splátkách po 3 175 Kč. Žalovaná neplatila splátky řádně a včas a uhradila pouze 8 920 Kč na úvěr [číslo] 18 680 Kč na úvěr [číslo]. Dluží tak 37 179,06 Kč s přísl. a 47 254,45 Kč s přísl. 2. Žalovaná je státním příslušnicí Polské republiky a na území ČR má hlášen trvalý pobyt. S ohledem na tento mezinárodní prvek sporu soud posuzoval svou pravomoc k rozhodnutí ve věci podle Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“). Protože půjčka poskytnutá žalované nebyla účelově vázána, neuplatní se ustanovení čl. 17 odst. 1 písm. a), b) Nařízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011). Na danou věc přesto dopadá spotřebitelská úprava podle ustanovení čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, když smlouva o půjčce byla uzavřena na území ČR, kde měla žalovaná v době uzavření smlouvy bydliště a věřitel zde provozoval podnikatelskou činnost. Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení pak může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Protože žalovaná má bydliště na území ČR, jsou zdejší soudy oprávněné k rozhodnutí ve věci. 3. Podle čl. 6 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila. V čl. 10 Smluvních podmínek bylo mezi účastníky dohodnuto, že smlouva se řídí právními předpisy České republiky. 4. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaná žádné důkazy nepředložila a k žalobě se nevyjádřila. 5. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V řízení bylo prokázáno dopisem ze dne 16. 12. 2022, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované postoupení pohledávky, která je předmětem řízení. Současně byla doložena smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, a proto je žalobkyně oprávněna k podání žaloby. 6. Smlouvou ze dne 18. 12. 2020 [číslo] je prokázáno, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru částky 20 000 Kč. K předání této částky došlo v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala zápůjčku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 24 946 Kč v 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Souhrnný poplatek se skládá z úroku 19 282 Kč, z poplatku 1 500 Kč za zpracování úvěru a 4 164 Kč za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Úroková sazba byla vyčíslena v hodnotě 86 % ročně a byla pevná po celou dobu trvání smlouvy. 7. Smlouvou ze dne 16. 10. 2020 [číslo] je prokázáno, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru částky 30 000 Kč. K předání této částky došlo v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala půjčku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 36 669 Kč v 21 měsíčních splátkách po 3 175 Kč Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Souhrnný poplatek se skládá z úroku 28 923 Kč, z poplatku 1 500 Kč za zpracování úvěru a 6 246 Kč za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Úroková sazba byla vyčíslena v hodnotě 86 % ročně a byla pevná po celou dobu trvání smlouvy. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 12. Soud dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí úvěru žalované ve výši 20 000 Kč a 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu úrokem 19 282 Kč a 28 923 Kč. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky 7,8 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 86 % p. a. (v kapitalizované výši 19 282 Kč a 28 923 Kč) tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byla půjčka poskytována nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze téměř 10 násobný úrok oproti obvyklému považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud jej proto shledal sjednaným v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z. 13. Ujednání o úroku je nedílnou obligatorní součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně př