Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 19 220 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku II tohoto rozsudku, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 18. 6. 2025, na základě které byl žalované poskytnut úvěr 15 000 Kč. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, uhradila pouze 2 splátky – 18. 7. 2025 částku 1 120 Kč, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila dne 12. 12. 2025. Ke dni zesplatnění činil dluh na jistině 13 750 Kč, dále k podání žalobního návrhu 17. 2. 2026 úroky v celkové výši 2 940 Kč, účelně vynaložené náklady žalobkyně 1 030 Kč a smluvní pokutu 1 500 Kč.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, ačkoli jí žaloba byla doručena do vlastních rukou podle § 49 odst. 2-4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále případně jen o. s. ř.) v důsledku uplynutí 10-i denní lhůty po připravení zásilky na poště k vyzvednutí a po zanechání výzvy o tom na adrese evidované v informačním systému evidence obyvatel jako doručovací adresa, resp. adresa místa trvalého pobytu žalované [§ 46b písm. a) o. s. ř.].3. Soud věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě listinných důkazů, neboť takový postup byl možný a žalobkyně s ním souhlasila výslovně již v žalobě, u žalované bylo možné souhlas dovodit absencí reakce na usnesení soudu ze dne 19. 5. 2026, č. j. 10 C 86/2026-13. Jím byla totiž žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě soudem stanovené vyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, a zároveň byla upozorněna, že pokud tak neučiní, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Podle smlouvy o úvěru označené číslem žádosti , hodnota, a identifikačním číslem žalované jako klienta – , hodnota, ze dne 18. 6. 2025 se žalovaná jako úvěrovaná a žalobkyně jako úvěrující dohodli na poskytnutí úvěru 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v 24 měsíčních splátkách ve výši stanovené ve splátkovém kalendáři (1. splátka – 1 120 Kč, 2. až 8. splátka po 1 360 Kč a 9. až 24. splátka po 625 Kč).5. Podle obsahu listiny označené jako „Karta klienta“ soud zjistil, že v ní sice byly uvedeny příjmy žalované ve výši 26 500 Kč, avšak nebylo uvedeno ničeho konkrétního o zdroji těchto příjmů nad rámec okolnosti, že žalovaná je zaměstnanec. Obdobně nebylo ničeho dalšího uvedeno o údajném příjmu dalších členů domácnosti 10 000 Kč. Ohledně splátek žalované vůči jiným společnostem byla uvedena částka pouhých 3 000 Kč.6. Oproti údaji uvedenému v závěru předchozího odstavce soud zjistil z žalobkyní předloženého přehledu veškerých závazků žalované v době před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy a vůči jiným společnostem (č. l. 28-33 spisu), že neměla splacené několikeré závazky, ve vztahu k nimž činil souhrn měsíčních splátek nikoliv 3 000 Kč, nýbrž celkem 19 038 Kč a počet měsíců, po kterých měla žalovaná ještě hradit splátky, činil v jednotlivých případech od 60 do 110.7. Z výpisu z účtu žalobkyně doložila, že žalované na její účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, (v převažující části jde o číselný údaj korespondující označení žádosti o úvěr žalované – , hodnota, ) převedla částku odpovídající sjednané výši úvěru – 15 000 Kč.8. Ze zprávy , právnická osoba, . má soud za prokázané, že žalovaná byla v rozhodné době majitelem a jedinou osobou s dispozičním oprávněním ve vztahu k výše uvedenému číslo č. , č. účtu, , který byl otevřen 9. 9. 2016, jakož i to, že na tento účet byla 18. 6. 2025 převedena částka sjednaného úvěru 15 000 Kč z účtu žalobkyně č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, .9. Při právním posouzení vzal soud v úvahu následující právní úpravu.Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy – tj. ke dni 18. 6. 2025 (tedy ve znění postupně novelizovaném do podoby platné a účinné od 1. 9. 2024, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ nebo „Zákon o SÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 Zákona o SÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 Zákona o SÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 Zákona o SÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle odst. 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.11. Na základě listinných důkazů, resp. skutkových zjištění z nich, a dále s přihlédnutím k citované právní úpravě soud po skutkové a právní stránce uzavřel, že mezi žalovanou jako spotřebitelkou a úvěrovanou na jedné straně a žalobkyní jako úvěrující byla dne 18. 6. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala účelový úvěr splatit v měsíčních splátkách ve výši dle splátkového kalendáře, jak bylo shora popsáno. Současně soud zjistil, že žalovaná přestala své smluvní povinnosti plnit (resp. netvrdila a neprokazovala opak, přičemž žalobkyně nemůže podle zásad důkazního břemene prokazovat své rozhodné skutkové tvrzení, že žalovaná úvěr řádně nesplácela a celkově jej nesplatila) již od 3. splátky, neboť uhradila pouze 1 120 Kč dne 18. 7. 2025 a 1 360 Kč dne 19. 8. 2025.12. Soud však zároveň také uzavřel, že žalobkyně nesplnila povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to především ověřením jejích příjmů, nedostatečně vyhodnotila i výdajovou situaci žalované, a tím dospěla k neadekvátnímu vyhodnocení o údajné absenci pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet a splatit.13. Nejvyšší soud ČR se problematikou dostatečného posouzení, provedeného úvěrujícím ohledně úvěruschopnosti spotřebitele, zabýval již v řadě svých rozhodnutí. V rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ze dne 9. 2. 2023 Nejvyšší soud vyjádřil názor, že věřitel musí aktivně zjistit konkrétní výdaje, včetně relevantních nákladů společné domácnosti, což nemohou nahradit statistická data; věřitel také musí údaje od spotřebitele ověřit či objektivně podložit. V rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ze dne 28. 5. 2024 (byť ještě ve vztahu k dřívějšímu zákonu o spotřebitelském úvěru – č. 145/2010 Sb.) Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče úvěrujícího v procesu posuzování úvěruschopnosti vyžaduje údaje sdělené spotřebitelem ověřit nebo objektivně podložit; pouhé prohlášení v žádosti nepostačuje. V rozhodnutí , spisová značka, ze dne 31. 7. 2024 Nejvyšší soud uvedl, že ani nestačí ověřit pouze příjmy spotřebitele; je nutné prověřit také faktické pravidelné výdaje a lustrace v SOLUS a BRKI spolu s paušály životního minima samy o sobě nestačí. Dále v rozhodnutí , spisová značka, ze dne 24. 10. 2024 dovolací soud na jedné straně uvedl, že zákon nestanoví jedinou povinnou metodu prověření úvěruschopnosti spotřebitele a že sice může postačit kombinace ověření v interních a externích registrech, to však se současnou dostatečnou konkrétní znalostí finanční situace a platební morálky spotřebitele. Konečně v rozhodnutí , spisová značka, ze dne 28. 1. 2026 Nejvyšší soud ČR uzavřel, že neověření deklarovaných příjmů a výdajů je porušením postupu při posouzení úvěruschopnosti.14. Lze se sice samozřejmě ztotožnit s odkazem žalobkyně na to, že Nejvyšší soud ČR vydal také jí citovaný rozsudek sp. zn. , spisová značka, ze dne 23. 9. 2023 ve vztahu k ustanovení § 87 Zákona o SÚ, z něhož se podává, že procesní pochybení při ověřování úvěruschopnosti samo o sobě ještě automaticky neznamená neplatnost smlouvy a že pro následek neplatnosti úvěrové smlouvy podle § 87 musí být dále dány důvodné pochybnosti o skutečné schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Nejvyšší soud ČR v právní větě doslova uvedl: Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Taková skutková situace v projednávané věci však rozhodně nenastala, ba naopak. Z předložených listin je zřejmé, že žalobkyně vycházela pouze z příjmu, který jí žalovaná tvrdila, aniž by si příjmovou situaci žalované jakkoli ověřila. Za takové situace pak není rozhodné, jak sofistikovaný ekonomický model pro posuzování úvěruschopnosti spotřebitele žalobkyně má, jestliže údaje sdělené spotřebitelem nijak neověřuje. Dále žalobkyně neadekvátně vycházela (dle jejich tvrzení z podání 23. 6. 2026) z toho, že žalovaná splácí v době žádosti o předmětný úvěr ostatním věřitelům splátky 13 375 Kč, avšak podle zjištění soudu šlo o částku přes 19 000 Kč. Proto i kdyby žalovaná dosahovala – žalobkyní nijak neověřeného – příjmu 26 500 Kč, pak z něj musela vynaložit uvedených 19 038 Kč, zároveň nelze vycházet z toho, že faktické výdaje žalované na další její potřeby mohly dosahovat pouze životního minima 4 470 Kč. Už jen z porovnání těchto údajů (soud připomíná, že ohledně příjmové situace žalované nikterak žalobkyní ověřených) mělo být pro žalobkyni pochybné, zda žalovaná bude schopna úvěr splácet. Zároveň je oproti skutkové situaci, k níž se vztahuje citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , žalovaná vůbec úvěr nesplatila, naopak došlo k uhrazení jen 2 splátek předmětného úvěru. S ohledem na to soud vyhodnotil, že předmětná úvěrová smlouva neplatná podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, ke které je podle znění Zákona o SÚ účinném ke dni uzavření smlouvy soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.15. Výplatou částky 15 000 Kč na základě neplatné smlouvy tedy vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. a žalovaná je povinna poskytnutou částku vrátit, ale bez dalších sjednaných úroků, smluvních pokut a poplatků, neboť k těmto ujednání nelze pro neplatnost smlouvy přihlížet. Protože žalovaná zaplatila doposud celkem 2 480 Kč, ke splnění povinnosti vydat celé bezdůvodné obohacení proto zbývá 12 520 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do výše jistiny 12 520 Kč, zatímco jistině 6 700 Kč žalobu spolu s úrokem z neplatného úvěru, s náklady účelně žalobkyní údajně vynaloženými a se smluvní pokutou zamítl. Zamítnuta byla i část žaloby týkající se úroku z prodlení, a to s ohledem na fakt, že splatnost závazku odpovídajícího bezdůvodnému obohacení je dána zákonem v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. určuje ji soud. Ustanovení § 87 tohoto zákona je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Poskytovatel úvěru má dle tohoto zákonného ustanovení nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Žalobkyni tak vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná při nečinnosti soudu nezpřístupnila své poměry pro posouzení, jakou lhůtu splatnosti by měl soud uvažovat, proto soud splatnost stanovil do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. S ohledem na to splatnost zbývající části jistiny dosud nenastala, nemohl soud tímto rozsudkem vyhovět žalobkyni v požadavku na úrok z prodlení.16. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 a § 155 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl v bod III výrokové části rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů řízení.17. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle odstavce 2 téhož ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Podle odst. 3 téhož ustanovení i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V projednávaném případě byla žalobkyně úspěšná cca v 60 % (z jistiny 19 220 Kč jí bylo přisouzeno 12 520 Kč), naopak žalovaná se žaloby ubránila cca v 35 %. Proto soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované v rozsahu rozdílu uvedených poměrů úspěšnosti, tj. 30 %.18. Plná výše nákladů řízení žalobkyně činila 5 459 Kč, když ji tvořil jednak soudní poplatek 800 Kč, a dále náklady právního zastoupení 4 659 Kč. Tyto byly určeny dle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby, a to konkrétně ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen AT). Ve fázi řízeno do podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jde o odměnu advokáta za tři úkony právní služby – po 400 Kč za jeden - celkem 1 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba; § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 1 písm. a) - c) AT, když šlo o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově a právně obdobných věcech a tarifní hodnota nepřesáhla 50 000 Kč), dále o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů – vždy po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) AT). Ve fázi řízení po vydání elektronického platebního rozkazu při tarifní hodnotě 19 220 Kč (§ 8 odst. 1 AT, neboť předmětem řízení bylo peněžité plnění v této výši jistiny) činí odměna advokáta za jeden úkon (písemné podání ve věci samé z 23. 6. 2026) 1 900 Kč a náhrada hotových výdajů k tomuto úkonu 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT). A konečně na nákladech právního zastoupení jde o náhradu za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. o částku 809 Kč [0,21 x (1 200 + 300 + 1 900 +450)].19. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit přímo advokátovi žalobkyně.20. Lhůta k plnění předmětu řízení i povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalované stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalovaná ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdila) žádné relevantní důvody.