3 C 103/2025-18 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 12 311,32 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze Smlouvy o půjčce č. , číslo, (dále jen „Smlouva“) ze dne 3. 11. 2008. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně (společnost , právnická osoba, ) žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i poplatek ve sjednané výši. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Již ze smluvního ujednání bylo přitom žalovanému podle žalobkyně současně známo, že nejpozději dne 9. 11. 2009 má zaplatit celkovou dlužnou částku. Ode dne následujícího, tj. 10. 11. 2009, tak již byl žalovaný podle žalobkyně v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně tak měl od tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky.2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu, kde je hlášen k trvalému pobytu postupem podle § 49 o. s. ř. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně již v žalobě s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasila. Protože byly splněny podmínky podle § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání.3. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy, přičemž RPSN této půjčky bylo 206,8 %. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nikterak nerozporoval, má soud za prokázané, že žalovaný celkem v souvislosti se Smlouvou uhradil 4 560 Kč.4. Z dopisu právního zástupce žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne 23. 5. 2025 soud zjistil, že žalobkyně předžalobní výzvou vyzvala žalovaného k úhradě tvrzeného dluhu a současně mu sdělila, že pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 postoupena se všemi právy s ní spojenými, a to s účinností ke dni 9. 10. 2024 na žalobkyni.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 soud zjistil, že původní věřitel jejím prostřednictvím postoupil pohledávku vyplývající z uvedené Smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni.6. Pokud jde o otázku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tak z předložených listin žalobkyní není o úvěruschopnosti žalovaného nikde ani zmínka. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla do českého právního řádu zavedena teprve zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinným od 1. 1. 2011, kde byla tato povinnost nově zakotvena v § 9. Žalobkyně má tedy za to, že nebylo povinností právního předchůdce žalobkyně jako poskytovatele půjčky, posuzovat schopnost spotřebitele, tj. žalovaného, splácet úvěr (resp. půjčku), a že je tedy v dané věci skutečnost, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy jakýmkoli způsobem schopnost žalovaného splácet půjčku posuzoval či nikoli, zcela irelevantní.7. Vzhledem k době uzavření smlouvy se na daný vztah vztahuje předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák. z roku 1964“), který ale neměl úpravu institutu úvěru, když odkazoval na obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.), který danou úpravu měl v ustanoveních § 497 až 507 obchodního zákoníku (dále jen „obch. z.“).8. Podle § 497 obch. z. se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 502 obch. z. je dlužník od doby poskytnutí peněžních prostředků povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.10. Podle § 506 obch. z. je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu více než tří měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.11. Podle § 273 odst. 1 obch. z. lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.12. Podle § 369 odst. 1 obch. z. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.13. Z uvedené právní úpravy by se tak mohlo zdát, že je nárok žalobkyně uplatňován oprávněně, nicméně se soud musel zabývat otázkou zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to i s ohledem na svou vědomost o nejednotnosti rozhodovací praxe obecných soudů u těchto „historických“ smluv.14. Soud předesílá, že jakkoli výslovná zákonná povinnost poskytovatele před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do českého práva zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., účinným od 1. 1. 2011 (nyní nahrazen zákonem č. 257/2016 Sb.), její podstata – coby požadavek poctivého a odpovědného poskytování úvěrů a ochrany slabší strany – plynula i dříve z obecných klauzulí soukromého práva (dobré mravy, poctivý obchodní styk). Ústavní soud [viz nález ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 (N 205/103 SbNU 57)] výslovně dovodil, že i ve vztazích uzavíraných před 1. 1. 2011 jsou obecné soudy povinny zohlednit, „zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníků splnit závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla“, a nečinit tak představuje porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).15. Tomuto závěru odpovídá i novější linie judikatury akcentující procesní povinnost soudu zkoumat splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost z úřední povinnosti (ex officio), a to nezávisle na námitkové aktivitě spotřebitele. Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda věřitel prověřil schopnost dlužníka spotřebitelský úvěr splácet, zasahuje tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu [viz nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334)]. Tuto povinnost přezkumu ex officio v rovině unijního práva potvrdil i Soudní dvůr EU ve věcech , Název, (C679/18) i , Název16. K námitce žalobkyně, že v roce 2008, tj. v době uzavření smlouvy, zákon takovou povinnost výslovně nestanovil, soud uzavírá, že tento argument podle jeho přesvědčení neobstojí. Pozdější zákonná úprava (§ 9 zákona č. 145/2010 Sb., následně § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.) sice přinesla výslovné a detailní vymezení postupu a sankcí, nicméně nepředstavuje vznik zcela nové hodnoty, nýbrž normativní potvrzení a rozvinutí již existujících požadavků spravedlivého a poctivého jednání v kontraktační fázi vůči spotřebiteli – zejména nepřipustit poskytnutí úvěru bez odpovědné předchozí prověrky schopnosti splácet.17. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (podle rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) nestačí pouhá sebedeklarace spotřebitele; věřitel musí údaje objektivně ověřit (typicky potvrzením o příjmech, výpisy z účtu, vyhodnocením nákladů domácnosti, nahlédnutím do relevantních registrů apod.). Vycházet jen z jednostranného prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích nevyhovuje požadavku odborné péče při posouzení úvěruschopnosti.18. Přitom právě věřitel (poskytovatel úvěru) nese v civilním sporu důkazní břemeno k prokázání, že úvěruschopnost posoudil řádně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, nikoli toliko z tvrzení spotřebitele. Tento standard dnes Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023) akcentuje opakovaně; v posledních rozhodnutích navíc vyjasnil, že při hodnocení dopadů případného pochybení je třeba zkoumat i materiální stránku (tj. zda šlo reálně o neúvěruschopného klienta).19. V projednávané věci žalobkyně nepředložila žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by před uzavřením smlouvy v roce 2008 úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Ani na výzvu soudu žalobkyně nepředložila žádné objektivně ověřitelné podklady svědčící o provedení bonitního posouzení. Takový postup neodpovídá standardu odborné péče formu