10 C 19/2023-31 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne 30. 11. 2019 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky smlouvy. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal spolu s jistinou uhradit 7 994 Kč jako součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky, 3 103 Kč s úrokovou sazbou ve výši 30 % a 4 891 Kč za zpracování půjčky. Celkem se zavázal vrátit částku 18 044 Kč ve 52 týdenních splátkách po 347 Kč. Splatnost poslední splátky byla 28. 11. 2020. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, základní údaje o svých možnostech splácet úvěr. Úvěruschopnost žalovaného byla právní předchůdkyní žalobkyně řádně posouzena a vyhodnocena, že žalovaný je způsobilý ke splácení úvěru, proto mu byl poskytnut. Žalovaný nesplnil svou povinnost uhradit sjednanou částku řádně a včas, uhradil pouze 2 432 Kč. Žalovaný dluží částku 15 562 Kč sestávající z dlužné jistiny 8 947,77 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 6 614,23 Kč, dále dluží úroky ve výši 3 176,46 Kč, 30 % úrok z jistiny od 29. 1. 2022 a úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 8 947,77 Kč od 29. 1. 2022. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022 byla pohledávka za žalovaným následně postoupena žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno přípisem. Žalovaný dlužnou jistinu s příslušenstvím neuhradil ani po upomínkách.. 2. Zástupce žalobkyně svou neúčast při jednání omluvil. Žalovaný byl k jednání řádně předvolán, omluvil se, nepožádal o odročení jednání. V souladu s ust. § 101/3 o.s.ř. soud jednal v nepřítomnosti účastníků. 3. Na základě provedeného dokazování soud ze smlouvy o úvěru [číslo] zjistil, že dne 30. 11. 2019 byla smlouva uzavřena na základě žádosti žalovaného mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným v souladu s ust. § 2395 občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru, poplatky a úroky, to vše v úhrnné výši 8 044 Kč, tedy celkem částku 18 044 Kč, to vše v 52 týdenních splátkách po 347 Kč, to vše do 28. 11. 2020. Ze žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán s průměrným příjmem kolem 30 000 Kč měsíčně, což doložil pracovní smlouvou a výplatními páskami. Ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že dne 28. 1. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 30. 1. 2022 s výzvou k uhrazení pohledávky do 10 dnů od doručení výzvy. Z podacího archu bylo zjištěno, že výzva byla žalovanému zaslána 24. 2. 2022. 4. Z § 580 a § 588 občanského zákoníku vyplývá, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Z § 2390 občanského zákoníku vyplývá, že smlouvu o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu a v souladu s právním posouzením soud s ohledem na výši příjmu dosahovaného žalovaným a výši poskytnutého úvěru dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena a vyhodnocena tak, že žalovaný je způsobilý ke splácení úvěru, proto mu byl právní předchůdkyní žalobkyně úvěr poskytnut. Uzavřená smlouva o úvěru sjednaná mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 30. 11. 2019 je však neplatná s ohledem na sjednanou výši souhrnných poplatků, které měl žalovaný z půjčených peněžních prostředků zaplatit. I pro ujednání o úrocích, jejichž výše sice není stanovená žádným právním předpisem, rovněž platí ustanovení § 580 o.z., tzn., že výše úroků nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Částka 8 044 Kč označená jako souhrnný poplatek ve skutečnosti navyšuje cenu, kterou je žalovaný vedle jistiny povinen zaplatit. Ze samotného porovnání poskytnutého úvěru ve výši 10 000 Kč a cenou za tuto službu ve výši souhrnného poplatku (cenou peněz) představuje úrok 79,9 % z půjčených prostředků při splatnosti 52 týdnů. Částka 8 044 Kč označená jako souhrnný poplatek tak ve skutečnosti představuje zastřený úrok, tj. úplatu, nebo-li odměnu za půjčené prostředky rozložené do jednotlivých položek souhrnného poplatku. Úrok 79,9 % je úrokem sjednaným ve výši, který podstatně, mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru v době jeho sjednání, zejména stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování půjček či úvěrů. V době uzavření smlouvy, tj. v listopadu 2019 obvyklá úroková míra poskytovaná ČNB činila 11,25 % (dle údajů dostupných na internetových stránkách ČNB – ARAD – Systém časových řad). Je zcela zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně v rámci svého podnikání jednoznačně poskytla půjčku za účelem získání úroku. Ujednání o úroku ve formě souhrnného poplatku nelze oddělit a posuzovat ho samostatně od ostatních ujednáních ve smlouvě, proto tvoří neoddělitelnou část smlouvy. S ohledem na povahu právního úkonu a jeho obsah je logické, že bez sjednání tak vysokého souhrnného poplatku by právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu o úvěru se žalovaným neuzavřela. Jestliže se dobrým mravům příčí ujednání, o podstatné náležitosti smlouvy (ujednání o úroku), příčí se dobrým mravům celá smlouva. Sjednaná nemravná a nepoctivá výše úroků způsobilou nemravnou a absolutně neplatnou celou smlouvu. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla peněžní prostředky z neplatného právního jednání, kterými se žalovaný bezdůvodně obohatil, proto dle § 2993 o.z. musí získané bezdůvodné obohacení vydat žalobkyni. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný již vydal bezdůvodné obohacení ve výši 2 432 Kč, k úhradě proto zbývá částka 7 568 Kč. U bezdůvodného obohacení není zákonem stanovená splatnost pohledávek. Den splatnosti pohledávky mezi účastníky nebyl smluven, proto teprve na výzvu k plnění se dluh stal splatným. Dne 24. 2. 2022 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení. Žalovaný ve stanovené lhůtě neplnil (§ 573 o.z.), proto od 10. 3. 2022 je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, je proto povinen zaplatit úrok z prodlení dle § 1970 o.z., jehož výše je v souladu s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný požádal o splátky 1 000 Kč měsíčně. Soud jeho žádosti vyhověl a rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit dlužnou částku s příslušenstvím ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, počínaje od 1. 4. 2023, splatných vždy do každého 20. dne kalendářního měsíce. Pokud však nedodrží termín a výši splátek stane se dluh splatný najednou. 7. Výrokem I. byl žalovaný uznán povinným zaplatit 7 568 Kč s úrokem z prodlení vztahujícímu se k bezdůvodnému obohacení. Výrokem II. soud proto žalobu v části rozdílu mezi požadovanou částkou 15 562 Kč a přiznanou částkou 7 568 Kč, tj. v části 7 994 Kč, zamítl stejně jako příslušenství, to vše požadované z absolutně neplatné smlouvy o půjčce jako neoprávněnou. 8. Výrok o nákladech řízení je v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., ze kterého vyplývá, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Účastníci byli ve sporu úspěšní přibližně každý z jedné poloviny, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.