16 C 122/2024-25 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 15 443,84 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy uzavřené dne , datum, mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“).2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci:4. Na základě úvěrové smlouvy ze dne , datum, byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit jistinu ve výši 15 000 Kč s poplatkem ve výši 6 145,16 Kč a s úrokem ve výši 443,84 Kč se splatností do 21. 8 2022, přičemž žalovaná dosud na svůj dluh neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Z ničeho nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru přezkoumala schopnost žalované finanční prostředky vrátit.5. Na základě shora uvedeného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalované (tj. schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovanou. Žalobkyně tedy poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 7. 12. 2021 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.8. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaná žalobkyni dosud neuhradila ničeho. Částka 15 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalované dne 4. 10. 2023 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalované byla dne 9. 10. 2023 podle § 573 o.z., dne 10. 10. 2023 měla žalovaná plnit a ode dne 11. 10. 2023 je žalovaná v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z.9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.10. náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, přičemž úspěch žalované byl nepatrný, nárok na plnou náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená v § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“), sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b a. t., a dále z 21 % DPH ve výši 252 Kč.