16 C 132/2024-29 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 5 275,01 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2022 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , , adresa, , IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“).2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.3. Z provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:4. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 19. 12. 2022 částku 4 799 Kč, kterou poukázala za žalovaného přímo zprostředkovateli úvěru a kterou se žalovaný zavázal uhradit se sjednaným úrokem ve výši 21,26 % ročně v jedenácti splátkách po 522 Kč měsíčně. Z ničeho nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 4 799 Kč přezkoumala schopnost žalovaného uvedenou částku splatit. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný dosud na svůj dluh uhradil pouze částku 522 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně neúspěšně vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky.5. Na základě učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 7. 12. 2021 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.8. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 4 799 Kč a že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný dosud uhradil na svůj dluh částku 522 Kč. Částka 4 277 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.9. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 29. 8. 2023 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalovanému byla dne 1. 9. 2023 podle § 573 o.z., dne 14. 9. 2023 měl žalovaný plnit a ode dne 15. 9. 2023 je žalovaný v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z.10. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 277 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 277 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 428 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (2 369,52 Kč, tj. 35,65 %) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (4 277 Kč, tj. 64,35 %) při výsledku 28,70 % z částky 1 489 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a 21 % DPH ve výši 189 Kč. V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a.t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.