16 C 160/2024-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 821,84 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy uzavřené dne , datum, .2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci:4. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 45 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit i s úrokem ve výši 38 343 Kč v pravidelných splátkách po 1 947 Kč měsíčně. Žalovaný dosud uhradil na svůj dluh částku 22 178,16 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby neúspěšně vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky. Z ničeho nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 45 000 Kč žalovanému přezkoumala schopnost žalovaného uvedenou částku splatit.5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 23. 7. 2024 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.8. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 45 000 Kč, přičemž žalovaný dosud uhradil na svůj dluh částku 22 178,16 Kč. Částka 22 821,84 tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 4. 3. 2024 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalovanému byla dne 7. 3. 2024 podle § 573 o.z., dne 8. 3. 2024 měl žalovaný plnit a ode dne 11. 3. 2024 je žalovaný v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z.9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 1 711 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (ve výši 3 277,15 Kč, tj. 12,02 %) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (ve výši 23 993,10 Kč, tj. 87,98 %) při výsledku 75,96 % z částky 2 252 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a 21 % DPH ve výši 252 Kč (počítáno z částky 1 200 Kč). V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a. t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.