16 C 214/2024-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 710 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy uzavřené dne , datum, mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“).2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci:4. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena úvěrová smlouva, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit i s poplatkem ve výši 2 033 Kč do 16. 7. 2023. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 1 700 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný dosud neuhradil na svůj dluh ničeho. Z ničeho nevyplynulo, že by předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 1 700 Kč žalovanému přezkoumala jeho schopnost uvedenou částku splatit. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky.5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 13. 8. 2024 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.8. V řízení pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 1 700 Kč a že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Částka 1 700 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 15. 1. 2024 výzvu k úhradě dluhu, doručena žalovanému byla dne 18. 1. 2024 podle § 573 o.z., dne 29. 1. 2024 měl žalovaný plnit a ode dne 30. 1. 2024 je žalovaný v prodlení podle § 1 958 odst. 1 o.z.9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 700 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.