7 C 316/2023-18 — Okresní soud v Sokolově

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Dle tvrzení žalobkyně pohledávka vznikla na základě Smlouvy o úvěru [číslo] kterou účastníci uzavřeli distančním způsobem na adrese [webová adresa] (dále jen„ Smlouva“). Na základě smluvních ujednání se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 7000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím dle čl. IV a čl. IX Smlouvy, a to k datu splatnosti dle čl. IX Smlouvy. Žalovaná se zavázala, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí ve lhůtě do 21.02.2023 a zaplatí současně i poplatek za poskytnutí úvěru 2 030 Kč a další poplatky za objednané volitelné služby- poplatek za informační servis 58 Kč. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky [webová adresa] vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytla údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila její úvěruschopnost. Žalovaná neuhradila ničeho a dostala se do prodlení s úhradou dne 22.02.2023. Žalovaná má k dnešnímu dni nesplacenou pohledávku ve výši 9 088 Kč, která se skládá z: - Jistina: 7 000 Kč - Poplatek za poskytnutí úvěru: 2 030 Kč - Poplatek za službu„ Informační SMS servis“: 58 Kč - Smluvní pokuta 889,59 Kč za prvních 90 dnů prodlení žalované ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny, tedy od 22.02.2023 do 23.05.2023. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu upomínkou ze dne 11.09.2023. Žalovaná se k návrhu nevyjádřila. O žalobě soud rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Souhlas žalované je dovozován z ust. § 101 odst. 4 o. s. ř., když se ve stanovené lhůtě k otázce rozhodnutí bez jednání nevyjádřila. Z předložených důkazů soud zjistil, že účastníci dne [datum] uzavřeli Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalované částku 7 000 Kč převodem na její bankovní účet. Žalovaná se částku 7 000 Kč zavázala žalobkyni vrátit do 21.02.2023 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 2 030 Kč a s poplatkem 58 Kč za Informační servis. Ve smlouvě, respektive Všeobecných obchodních podmínkách, které smlouva označuje za svou nedílnou součást, se žalovaná zavázala k úhradě smluvní pokuty 0,1% denně z dlužné jistiny. Žalovaná na úhradu neuhradila ničeho, ačkoliv byla k tomu vyzvána upomínkou ze dne 11.09.2023. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 o.z., která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen„ o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb., účinného od 7. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle ustanovení § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Na základě zjištěného skutkového stavu a podle shora uvedených zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala řádné ověření úvěruschopnosti žalované před poskytnutím shora popsaného spotřebitelského úvěru. Žalobkyně sice v žalobě obšírně popsala, jakým způsobem úvěruschopnost žalovavé prověřovala, avšak k těmto tvrzením nepředložila žádný důkaz. Žalobkyně se spolehla, pokud jde o příjmy a výdaje žalované, pouze na její tvrzení, které zachytila v dokumentu Výpis o posouzení úvěruschopnosti. Tyto údaje si nijak neprověřila, S ohledem na výše uvedené nelze aplikovat ustanovení o smlouvě o úvěru, tedy § 2395 a násl. o. z. a smlouvu je tak třeba považovat za absolutně neplatnou i v souladu s aktuálním zněním § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z., které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně vyplatila žalované částku ve výši 7 000 Kč, žalovaná před podáním žaloby žalobkyni nic neuhradila, soud tedy částku ve výši 7 000 Kč posoudil jako bezdůvodné obohacení žalované vzniklé z plnění bez právního důvodu. V této části tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož:„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalovaná byla vyzvána k plnění prokazatelně v rámci předžalobní výzvy ze dne 11.09.2023, písemnost byla žalované odeslána téhož dne, v souladu s ustanovením § 573 o.z. nastala fikce doručení třetí pracovní den po odeslání, žalovaná tak byl povinna plnit a ode dne následujícího, tj. od 14.09.2023 a od 15.09.2023 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013. Ve zbytku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za informační servis a smluvní pokuta) soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena (výrok II.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, tedy podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když poměr jejich úspěchu ve věci byl přibližně stejný.