10 C 358/2025-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 21 702 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se , adresa, , došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, . Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední řádné splátky dne 1. 5. 2024 se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 609 Kč. Žalovaný se dále zavázal zaplatit paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 5 880 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 653 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 160 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 22 302 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Poslední splátku tak byl povinen uhradit nejpozději do 1. 5. 2024. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 8. 6. 2023 ve výši 1 600 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Na dlužnou částku nebylo následně ze strany žalovaného ničeho zaplaceno. Pohledávky za žalovaným byly ze strany společnosti , právnická osoba, postoupeny žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, a to s účinností ke dni 25. 3. 2025. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.2. Žalovaný se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Jak vyplývá ze smlouvy ze dne , datum, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, byla sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které, žalovaný převzal v hotovosti částku 12 000 Kč, přičemž se tuto zavázal splatit v rámci 14 měsíčních splátek. Zároveň se zavázal zaplatit úrok ve výši 609 Kč, úplatu ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 653 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 160 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit přitom činila 22 302 Kč, náklady spotřebitelského úvěru tedy činily 10 302 Kč, RPSN činilo 272,44 %. Z přehledu plateb doloženým žalobkyní vyplynulo, že žalovaný na úvěr zaplatil toliko částku 6 600 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla následně postoupena na žalobkyni, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 a jejích příloh. Z předžalobních výzvy ze dne 17. 7. 2025 a podacího lístku z téhož dne bylo prokázáno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě ve lhůtě do 1. 8. 2025.4. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.6. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.11. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši celkových nákladů na úvěr, kdy žalovaný se smlouvou se splatností v trvání dvaceti měsíců zavázal na poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč zaplatit celkem částku 10 302 Kč při RPSN 272,44 %. Poplatky uvedené ve smlouvě přitom soud posoudil tak, že nejde poplatky odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, tedy cenu poskytnutých peněz - úrok. Dle názoru soudu se jedná o výši zcela nepřiměřenou, a tedy zjevně odporující dobrým mravům, neboť se jedná o výši úroku, která vícenásobně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů (3/2023 - 9,45 % dle ČNB). Soud aplikoval korektiv dobrých mravů na celý obsah smlouvy s tím, že je nutno přihlížet i k celkovým dopadům, jež jednání právní předchůdkyně žalobkyně má. Požadování placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se totiž podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 zákona občanského zákoníku absolutně neplatná. Pro úplnost lze dodat, že ke stejnému závěru došel i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47, který se týkal zcela obdobných podmínek (zápůjčka 22 000 Kč, splatnost 1 rok, poplatky 12 833 Kč, RPSN 226,36 %), jakož i zdejší soud v celé řadě dalších pravomocně skončených věcí.12. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků je nutno posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku 12 000 Kč a zaplatil dosud dle tvrzení žalobkyně částku 6 600 Kč. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve zbývající výši. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právních předpisů, resp. nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 2. 8. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 17. 7. 2025 zaslala žalovanému výzvu k plnění, přičemž tato byla žalovanému doručena v souladu s § 573 a § 607 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 1. 8. 2025. Dne 2. 8. 2025 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.13. Soud dále výrokem II ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl jako nedůvodnou, a to s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jako neplatného právního jednání. Proto další nároky žalobkyně spočívající ve zbývající jistině, úrocích, popl