7 C 217/2025-20 — Okresní soud v Sokolově

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že původní Smlouva o úvěru byla uzavřená se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, . Pohledávka od původního věřitele byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. Původní věřitel poskytl na základě Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, žalované na její bankovní účet částku celkem 12 600 Kč ve dvou platbách. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni úrok ve výši 150 % ročně. Žalovaná dosud žalobkyni na svůj dluh neuhradila ničeho, ačkoliv byla k úhradě dluhu vyzvána dopisem ze dne 15.01.2025.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, nevyjádřil, a ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. se tak má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Soudu byla k důkazu předložena Smlouva o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , číslo, (dále také jen „Smlouva“), kterou dle tvrzení žalobkyně měla uzavřít předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, a žalovaná, coby klient. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Z výpisů z účtu žalobkyně vyplývá, že zaslala na účet žalované dne , datum, částku 12 000 Kč a dne , datum, částku 600 Kč, a to na bankovní účet č. , č. účtu, . Ze smlouvy dále vyplývá, že žalovaná byla povinna splatit úvěr po minimálních měsíčních splátkách 2 079 Kč, splatných je vždy k poslednímu dni v každém jednotlivém období třiceti dnů opakujícím se po sobě po dobu trvání úvěru, a to počínaje dnem uskutečnění prvního čerpání úvěru do jeho úplného splacení. Roční procentní sazba nákladů spotřebitelského úvěru činí 311.30 %, úroková sazba činí 150 % ročně. Žalobkyně dále soudu předložila předžalobní oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dluhu ze dne 15.01.2025, včetně dokladu o jejím odeslání žalované téhož dne.Soud věc projednal a po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu:Na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, byla žalované poskytnuta na její bankovní účet částka celkem 12 600 Kč. Žalovaná se kromě jistiny zavázala zaplatit žalobkyni úrok ve výši 150 % ročně. Žalovaná na svůj dluh uhradila toliko částku 1 600 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce takto:Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 o.z., která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem.V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne , datum, je absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaných souhrnných poplatků za poskytnutí úvěru, které tvoří úrok ve výši 150 % ročně. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB - Tabulka B1.5: Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR. V době uzavření předmětné smlouvy o úvěru činila průměrná obvyklá úroková míra 7,92% ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba přesahuje obvyklý úrok stodvacetinásobně. Jednotlivá ujednání předmětné smlouvy o úvěru jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřené vysokého souhrnného poplatku by žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, uvedená smlouva je tedy absolutně neplatná jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z.Poskytnutí finančních prostředků žalované bez existence platné smlouvy je s ohledem na shora uvedené nutné posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2 991 o.z. Žalobkyně přitom poskytla žalované částku 12 600 Kč, žalovaná na svůj dluh uhradila částku 1 600 Kč, a tedy se bezdůvodně obohatila o částku 11 000 Kč. Žalobkyně odeslala žalované dne 15.01.2025 výzvu k úhradě dluhu, dne 20.01.2025 byla výzva žalované doručena podle § 573 o.z., dne 21.01.2025 měla žalovaná plnit a od 22.01.2025 je v prodlení podle § 1 958 o.z.Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť poměr úspěchu žalobkyně a neúspěchu žalované je nepatrný.