10 C 313/2025-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 16. 10. 2024. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil a dostal se do prodlení s vrácením úvěru. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 9 100 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 7 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 1,00 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru v kapitalizované výši 2 100 Kč nejpozději splatných dne 16. 10. 2024.2. Žalovaný se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit do 16. 10. 2024 spolu s úrokem ve výši 1 % denně při RPSN 2 355 %. Žalovaný uvedený úvěr čerpal dne 16. 9. 2024. Z negativního tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázané, že žalovaný uvedený úvěr nesplatil, ačkoliv jej žalobkyně upomínala prostřednictvím právního zástupce dopisem ze dne 28. 8. 2025 odeslaným dne 2. 9. 2025, a to ve lhůtě tří dnů.5. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly poplatek 1 % denně z úvěrované částky, což odpovídá ročnímu úroku ve výši 365 % p. a., při RPSN 2 355 %. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k obvyklým úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (dle ČNB k 9/2024 8,73 % p. a.). Soud má za to, že je nutno také přihlížet i k celkovým dopadům, jež jednání žalobkyně má. Požadování placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se totiž podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 zákona občanského zákoníku absolutně neplatná. Vzhledem k tomu, že soud posoudil smlouvu jako neplatnou, nezabýval se proto posouzením úvěruschopnosti žalovaného z důvodu nadbytečnosti.6. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků je nutno posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od žalobkyně částku 7 000 Kč a nezaplatil dosud, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně, ničeho. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. rozsudku. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právního předpisu, tj. nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 9. 9. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 2. 9. 2025 zaslala žalovanému výzvu k plnění, přičemž tato písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 a § 607 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy 5. 9. 2025. Žalovaný byl vyzván k plnění do tří dnů, tj. do 8. 9. 2025. Dnem následujícím pak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.7. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 997,12 Kč, přičemž se zohledněním příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku tato částka představuje 42,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,33 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,67 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 100 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.9. Ve výroku IV. dále soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč. Soudní poplatek za žalobu činí podle položky č. 2 bod 2 ve spojení s položkou č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč. Poplatník na tomto poplatku dosud zaplatil pouze 400 Kč a zbývá tedy doplatit 600 Kč. Žalobkyně byla k jeho úhradě opakovaně upomínána s poskytnutím platebních údajů, k jeho úhradě však nedošlo. Z tohoto důvodu soud uložil žalobkyni zaplatit doplatek v konečném rozhodnutí, jak vyplývá ze sbírkového rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013.