10 C 410/2025-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 11 184 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , IČ: , IČO, , došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o půjčce č. , anonymizováno, . Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 980 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 800 Kč; žalovaná si rovněž sjednala doplňkovou službu životního pojištění s poplatkem 174 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 213 Kč. Poslední splátku tak byla povinna uhradit nejpozději do 8. 10. 2017. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Dnem následujícím po splatnosti tak vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze částku 1 170 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.2. Žalovaná se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřila. Žalovaná tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdila a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázala, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Jak vyplývá ze smlouvy ze dne , datum, , mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které, žalovaná převzala v hotovosti částku 7 000 Kč, přičemž se tuto zavázala splatit v rámci 58 týdenních splátek. Zároveň se zavázala zaplatit úrok ve výši 980 Kč, úplatu za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 800 Kč. Celková částka, kterou měla žalovaná uhradit přitom činila 12 254 Kč, náklady spotřebitelského úvěru tedy činily 5 180 Kč, RPSN pak dle obchodních podmínek činilo 75,72 %. Dále byla ve smlouvě sjednána úplata za pojištění ve výši 174 Kč. Z negativního tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná úvěr nesplatila, resp. zaplatila toliko částku 1 170 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla následně postoupena na žalobkyni, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 a jejích příloh. Žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky a zároveň ji vyzvala k úhradě ve lhůtě 10 dnů dopisem ze dne 3. 2. 2022, odeslaným dle podacího lístku dne 4. 2. 2022. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 4. 2022 a podacího lístku z 19. 4. 2022 dále vyplývá, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dopisem rovněž prostřednictvím právního zástupce.5. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.7. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.11. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši celkových nákladů na úvěr, kdy žalovaná se smlouvou se splatností v trvání 58 týdnů zavázala na poskytnutou jistinu ve výši 7 000 Kč zaplatit celkem částku 12 254 Kč, tedy jistinu navýšenou o více než 75,1 %. Poplatky uvedené ve smlouvě přitom soud posoudil tak, že nejde o poplatky odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, tedy cenu poskytnutých peněz – úrok. Dle názoru soudu se jedná o výši zcela nepřiměřenou, a tedy zjevně odporující dobrým mravům, neboť se jedná o výši úroku, která vícenásobně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů (8/2016 – 10,62 % dle ČNB). Soud aplikoval korektiv dobrých mravů na celý obsah smlouvy s tím, že je nutno přihlížet i k celkovým dopadům, jež jednání právní předchůdkyně žalobkyně má. Požadování placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se totiž podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Pro úplnost lze dodat, že ke stejnému závěru došel i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2020, č. j. 25 Co 279/2020-47, který se týkal obdobných podmínek.12. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovanou částku není možné přiznat ani dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný totiž obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku 7 000 Kč a zaplatil dosud dle tvrzení žalobkyně částku 1 170 Kč. Je tedy zřejmé, že na jeho straně k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou, a to s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jako neplatného právního jednání. Pro úplnost soud podotýká, že pojistná smlouva byla sjednána jako závislá na smlouvě o půjčce, proto se důvody neplatnosti vztahují rovněž na tuto smlouvu.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení byl úspěšný žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.