Předmětem řízení byl původní nárok žalobkyně na zaplacení částky 54 540 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , na jejímž základě poskytla tato žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak řádně nesplácel. Dopisem ze dne 8. 9. 2024 byl informován o zesplatnění celého úvěru a vyzván k úhradě. Žalobkyně nabyla pohledávku na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2025. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou právní zástupkyně žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že v případě, že by soud neměl její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.2. Žalovaný na výzvu, která byla na adresu jeho trvalého pobytu doručena postupem dle § 46b písmeno a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 49 odst. 2 a 4 téhož zákona, aby se ve smyslu § 114a o.s.ř. vyjádřil k žalobě, nereagoval. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a o.s.ř., bez nařízení jednání.3. Žalovaný netvrdil ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani neprokázal ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. existenci skutečností, které by zčásti nebo zcela vyvracely žalobou uplatněný nárok. Soud tak vycházel z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní.4. Z předložených listin bylo zjištěno následující. Původní věřitel a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr do výše 30 000 Kč s možností opakovaného čerpání. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou. Měsíční úroková sazba činila 40 %. Úvěr měl být splácen každý měsíc, vždy do každého 8. dne v měsíci. Roční procentní sazba nákladů činila 5529,84 %. Žalovaný čerpal úvěr ve výši 15 000 Kč dne 15. 4. 2024 a 15 000 Kč dne 9. 5. 2024. Dne 8. 9. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru k témuž dni z důvodu prodlení žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2025 včetně seznamu pohledávek bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena společností , právnická osoba, žalobkyni. Oznámením ze dne 29. 10. 2025 byl žalovaný informován o postoupení pohledávky. Výzvou k úhradě ze dne 29. 10. 2025, kterou dle podacího lístku právní zástupkyně žalobkyně dne 31. 10. 2025 prokazatelně odeslala žalovanému, bylo doloženo, že žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnutých prostředků ve lhůtě tří dnů.5. Podle ustanovení § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), věřitel může celou pohledávku, nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o.z., postoupením pohledávky nabývá postupník také i její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.6. V řízení žalobkyně listinnými důkazy prokázala, že je ve sporu aktivně legitimována.7. Dle ustanovení § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Dle ustanovení § 6 o.z., (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.9. Podle § 419 o.z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.10. Podle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb., účinného od 7. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle ustanovení § 547 o.z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.12. Dle ustanovení § 580 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Dle ustanovení § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.14. Soud se tedy nejprve zabýval obsahem smlouvy označené jako smlouva o úvěru a posoudil, zda nebyla uzavřena v rozporu s ustanovením § 547 o.z., a to právě s ohledem na jednání právního předchůdce žalobkyně a zásadu dobrých mravů. Bylo zjištěno, že právní předchůdce poskytl žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, za který se zavázal žalovaný hradit měsíčně 40 % úrok. Soud proto posuzoval, zda poskytnuté plnění a sjednané náklady za úvěr a úroky neodporují dobrým mravům, a dospěl k závěru, že tomu tak je. Měsíční procentní sazba nákladů spotřebitelského úvěru činila 40 % a RPSN činila 5529,84 %. Soud má za to, že sjednaná úroková sazba vysoce přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb, které lze považovat za běžné a akceptovatelné. Soud proto již jenom z těchto skutečností považuje předloženou smlouvu o spotřebitelském úvěru za rozpornou s dobrými mravy, a tudíž i absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Poukazuje rovněž na databázi České národní banky, z níž vyplývá, že v roce 2024 činila obvyklá úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných v bankovním sektoru domácnostem na spotřebu do 8 % ročně. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. V posuzovaném případě cena za poskytnutí spotřebitelského úvěru v podobě souhrnných plateb a úroků uvedených ve smlouvě výrazně převyšuje trojnásobnou výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, přičemž jednotlivá ujednání smlouvy jsou provázaná a nelze je od sebe oddělit. Je zřejmé, že bez sjednání neúměrně vysokého úroku a poplatků by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému neposkytl. Soud proto uzavřel, že smlouva je absolutně neplatná s odkazem na ustanovení § 580 o.z., neboť se příčí dobrým mravům.15. Vzhledem k tomu, že soud učinil závěr, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, nezabýval se podrobněji tím, zda byla před poskytnutím úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, jak byla úvěruschopnost posuzována, nicméně žádné důkazy nedoložila.16. Jelikož nelze aplikovat ustanovení § 2395 o.z. o úvěru pro absolutní neplatnost smlouvy a bylo prokázáno, že původní věřitel, společnost , právnická osoba, poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, jedná se o plnění bez právního důvodu, které je ten, kdo jej přijal povinen vydat (§ 2991 o.z.).17. Soud z tvrzení žalobkyně zjistil, že z částky 30 000 Kč nebylo uhrazeno ničeho. Tato částka byla žalobkyni přiznána. Pokud jde o úrok z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, vychází soud z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 29. 10. 2025, která mu byla odeslána doporučeně dne 31. 10. 2025 (pátek). V následujících třech dnech se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, lhůta k úhradě byla žalobkyní stanovena tři dny, tedy do 6. 11. 2025 (čtvrtek). Ode dne následujícího, tj. 7. 11. 2025, má žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. a ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta pro zaplacení byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.. Ve zbytku soud žalobu zamítl.18. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. dle poměru úspěchu ve věci. Soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1792/2015 ze dne 11. 5. 2016, podle kterého musí soud při zvažování poměru úspěchu ve věci zohlednit celý předmět řízení, tedy i příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně žalobou požadovala částku 54 540 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 9. 9. 2024 do zaplacení. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva absolutně neplatná, přiznal žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 7. 11. 2025 do zaplacení. Ve zbytku žalobu zamítl. Ke dni vyhlášení rozsudku by činil nárok žalobkyně 64 824,53 Kč (jistina a úrok 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč za období od 9. 9. 2024 do rozhodnutí ve věci ve výši 10 284,53 Kč), přiznáno bylo 32 618,22 Kč (jistina 30 000 Kč a úrok 11,5 % z této částky za období od 7. 11. 2025 do rozhodnutí ve věci ve výši 2 618,22 Kč). Žalobkyně tak byla úspěšná v cca 50 %. Jelikož úspěch obou účastníků byl téměř shodný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.19. Vzhledem k tomu, že nebyl vydán elektronický platební rozkaz, jelikož byly pochybnosti o nárocích žalobkyně, a v řízení bylo pokračováno, postupoval soud dle sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, položka 2 odst. 2, a žalobkyni uložil povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 545 Kč. Soudní poplatek činí dle položky 1 částku 2 727 Kč (z žalované částky) a dosud bylo zaplaceno 2 182 Kč.