16 C 289/2022-37 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 168 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytl smlouvou ze dne 13. 4. 2005 prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a zaplatit souhrnný poplatek 13 280 Kč v 52 týdenních splátkách po 640 Kč. Žalovaný půjčku řádně nesplácel. Pohledávka na nedoplatek ve výši 27 168 Kč (jistina 16 326,92 Kč, souhrnný poplatek 10 841,08 Kč) byla smlouvou ze dne 18. 12. 2020 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně dále požaduje zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení z částky 27 168 Kč za období do 18. 12. 2020 a běžících zákonných úroků z prodlení z žalované částky. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“). 4. Ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 4. 2005 soud zjistil, že žalobkyně (její pr. předchůdce) žalovanému poskytla částku 20 000 Kč a ten se zavázal půjčku vrátit a vedle ní zaplatit souhrnný poplatek 13 280 Kč, celkem tedy 33 280 Kč, a to vše v 52 týdenních splátkách. 5. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2020 soud zjistil, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni. 6. O skutkovém stavu lze uzavřít, že žalobkyně (její pr. předchůdce) žalovanému poskytla částku 20 000 Kč a ten se zavázal půjčku vrátit a vedle ní zaplatit souhrnný poplatek 13 280 Kč, celkem tedy 33 280 Kč, a to vše v 52 týdenních splátkách. Z ničeho nevyplývá, že by žalovaný zaplatil cokoliv nad rámec částky vyplývající z žaloby, tj. částky 6 112 Kč. 7. Právní vztahy stran sporu se řídí právní úpravou účinnou do účinnosti„ nového“ občanského zákoníku (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 8. Smlouva uzavřená mezi stranami byla smlouvou o půjčce podle § 657 a n. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), která byla zároveň spotřebitelským úvěrem podle § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., (dále jen„ ZSÚ“). Vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem, je ve věci nezbytné aplikovat i a zvláštní ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele (zejména § 51a a n. OZ). 9. Podle § 657 OZ platilo, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 10. Podle § 658 odst. 1 OZ platilo, že při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 11. Podle § 39 OZ platilo, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 12. Podle § 56 odst. 1 OZ platilo, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 13. Podle odst. 2 téhož paragrafu platilo, že ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. 14. Souhrnný poplatek nelze vnímat jinak než jako cenu plnění a nelze jej tudíž poměřovat optikou ust. § 56 odst. 1 OZ (shodně viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013). 15. To však nebrání poměřování hlediskem dobrých mravů. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 OZ nebo § 39 OZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. 16. Výkladem pojmu dobrých mravů ve vztahu k úrokům se zabývá bohatá judikatura Nejvyššího soudu. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 – i v tomto rozsudku však Nejvyšší soud připomněl, že není možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v citované věci se Nejvyšší soud vyjadřoval k půjčce mezi fyzickými osobami, nikoliv k půjčce ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli, ve kterých je na poskytovatele půjčky nutno klást vyšší nároky). 17. Průměrná sazba úroků na úvěrech na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem s fixací do jednoho roku činila v dubnu 2005 (dle údajů ČNB – databáze ARAD dostupná na https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=58842&p_strid=AAABAA&p_lang) 10,88 % p. a. V posuzované věci byl sjednán souhrnný poplatek, mající funkci úroku, ve výši 13 280 Kč za 52 týdnů, tedy 66,4 % jistiny (při přepočtu na rok je úroková sazba 66,6 % p. a.). 18. Úroková míra tedy mnohonásobně přesahovala míru obvyklou. Zároveň je zřejmé, že autonomie vůle žalovaného při vyjednávání o výši souhrnného poplatku byla vyloučena, neboť smluvní podmínky obsahují předtištěný údaj o míře RPSN, rozlišený pouze co do délky trvání půjčky. 19. Pokud měla žalobkyně zvýšené výdaje s výběrem splátek v důsledku hotovostního výběru osobou uvedenou v čl. 13 smluvních podmínek, nelze touto skutečností odůvodňovat tak extrémní výši úrokové sazby, jaká byla žalobkyní nastavena v posuzované věci. Ze smlouvy, která je formulářového charakteru, je patrné, že způsob splácení byl stanoven právě žalobkyní, bez ohledu na vůli žalovaného. Žalobkyně tedy jednala v rozporu se zásadou profesionality, jestliže zvolila způsob finančně náročný, když mohla pro dosažení stejného účelu zvolit způsob jednodušší a levnější (převodem na účet nebo poštovní poukázkou ve prospěch účtu žalobkyně). Přenášení nevýhod plynoucích z neprofesionálního jednání žalobkyně na spotřebitele by bylo v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele ve spotřebitelských vztazích. 20. Nelze argumentovat ani tím, že suma souhrnného poplatku je konečnou cenou půjčených peněz, která se s prodlením dlužníka nenavyšuje. Bylo jedině na žalobkyni (jejím pr. předchůdci), kdy svoji pohledávku bude vymáhat. Skutečnost, že tak činí až po více než 16 letech od konce doby půjčky, svědčí spíše o jejím nedbalém přístupu ke svým právům, než o její dobré vůli nechat dlužníka užívat půjčené peníze„ zdarma“. 21. Vzhledem k délce doby, na kterou byly peníze půjčeny (cca jeden rok), nelze vyšší úrokovou míru odůvodnit ani krátkodobostí půjčky. Jediným důvodem pro úrokovou míru vyšší než obvyklou tedy zůstává riziko žalobkyně jakožto poskytovatelky nebankovní půjčky. Ani toto zvýšené riziko však nelze považovat za takové, aby odůvodňovalo tak extrémní úrokovou míru, jaká byla spotřebiteli vnucena v posuzované věci. Ujednání o souhrnném poplatku je proto pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 OZ neplatné. 22. Jestliže tedy žalovaný splácel svůj závazek, muselo se při neplatnosti ujednání o souhrnném poplatku jednat o splátky na jistinu (obvyklý úrok se neuplatní, neboť se nejednalo o úvěr, ale o půjčku, přičemž tehdejší úprava umožňovala použití obvyklého úroku pouze u úvěrů dle § 502 obchodního zákoníku, obecná úprava použitelná i pro půjčky chyběla) 23. Soud proto žalobu zamítl co do částky 13 280 Kč odpovídající souhrnnému poplatku a dále do úroku z prodlení z této částky. Žalobě soud vyhověl pouze co do částky 13 888 Kč s úrokem z prodlení z této částky, na který má žalobkyně právo podle § 517 odst. 2 OZ ve spojení s vyhl. č. 42/1994 Sb., ve znění do 30. 6. 2010 (žalovaný se dostal do prodlení v roce 2006). 24. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. 25. Vzhledem k tomu, že ve věci nebylo možné vydat elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku dle položky 2 bod 2 a položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve výši 272 Kč. 26. Úspěch stran byl v podstatě stejný, žádná z nich proto nemá podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.