6 C 235/2023-35 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 9. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 17 188 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytla smlouvou o půjčce ze dne 15. 12. 2005 [číslo] žalované částku 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a zaplatit souhrnný poplatek 7 188 Kč v 39 týdenních splátkách, celková splatnost dluhu byla k 14. 9. 2006. Žalovaná na půjčku zaplatila celkem 2 000 Kč, je v prodlení s úhradou jistiny ve výši 12 000 Kč a zůstatku poplatku ve výši 5 188 Kč. Z jistiny požaduje žalobkyně úroky z prodlení od 2. 7. 2015 do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka proti žalované postoupena na současnou žalobkyni. 2. Účastníkům bylo zasláno usnesení s výzvou, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Jelikož se účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili, má soud za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. souhlasí. Soud vyšel z obsahu spisu a z důkazů založených ve spise. 3. Ze smlouvy o půjčce ze dne 15. 12. 2005 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 12 000 Kč a ta se zavázala půjčku vrátit a vedle ní zaplatit souhrnný poplatek ve výši 7 188 Kč, celkem tedy 19 188 Kč, a to vše v 39 týdenních splátkách po 492 Kč. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a z Přílohy č. 1 soud zjistil, že žalovaná pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 na [anonymizována dvě slova] a následně smlouvou ze dne 24. 8. 2018 na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalované dopisem ze dne 25. 6. 2015 a ze dne 11. 9. 2018. 5. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 11. 9. 2023 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení částky 17 188 Kč nejpozději k 20. 9. 2023. 6. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu již za účinnosti nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), postupoval soud podle ustanovení § 3028 odst. 3 tohoto zákona, podle kterého se řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Jelikož mezi stranami nebylo toto ujednáno, postupoval soud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013. 7. Smlouva uzavřená mezi stranami byla smlouvou o půjčce podle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, která byla zároveň spotřebitelským úvěrem podle § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Vzhledem k tomu, že se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti a spotřebitelem, je ve věci nezbytné aplikovat i ta zvláštní ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele (zejména § 51a a násl. obč. zák.). 8. Podle § 657 obč. zák. platilo, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. bylo možno při půjčce peněžité dohodnout úroky. Podle § 657 obč. zák. platilo, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 39 obč. zák. platilo, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. platilo, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 téhož paragrafu platilo, že ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 9. Soud přezkoumal účastníky uzavřené smlouvy o půjčce a dospěl k závěru, že tyto jsou v části týkající se souhrnného poplatku uzavřeny v rozporu s dobrými mravy. 10. Dle přesvědčení soudu je souhrnný poplatek neúměrně vysoký ve vztahu k půjčené částce a lze v jeho sjednané výši spatřovat zjevnou nespravedlnost a poškození práva slabší strany (tedy klienta žádajícího o půjčku). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný smlouvu o půjčce podepsal. Dle názoru soudu odvíjejícího se od názoru Ústavního soudu ČR je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (nález Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012). Účastníky sjednaný souhrnný poplatek představující 59,9% (za období ani ne jednoho roku, pouze 39 týdnů) z půjčené částky je neúměrně vysoký, stejně jako uváděné RPSN. 11. Soud připouští, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší smluvního ujednání není nikde striktně upravena. Nicméně tato hranice by měla odpovídat obecně uznávaným pravidlům slušného chování, rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně mravním principům daného společenského řádu. Je v podstatě jedno, zda se jedná o smluvené úroky, smluvní pokuty, jiné sankce, či jako zde o souhrnný poplatek. Shora uvedeným pravidlům se vymyká ujednání, které podstatně převyšuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů a půjček. Podle názoru soud by tato částka měla představovat s ohledem na ani ne roční splatnost maximálně 1/4 z půjčené částky, tedy 3 000 Kč. 12. Žalovanou byla celkem uhrazena částka 2 000 Kč. Budeme-li považovat za odpovídající výši úroků a poplatků souvisejících s poskytnutím půjčky částku ve výši 1/4 z půjčky, v tomto případě tedy částku 3 000 Kč (12 000 Kč: 4), tak žalované zbývá k úhradě částka 13 000 Kč (12 000 Kč + 3 000 Kč – 2 000 Kč zaplacených žalovanou). Částka 3 000 Kč v sobě zahrnuje jak úrok, tak náklady na poskytnutí půjčky i případné sankce. Ve zbylé části souhrnného poplatku ve výši 4 188 Kč však soud již shledává tento nárok neoprávněný a v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru soudu byla výše souhrnného poplatku (7 188 Kč) právě za hranicí dobrých mravů, neboť souhrnný poplatek dosahoval téměř 60% půjčky, přičemž je zřejmé, že autonomie vůle žalované při vyjednávání o výši souhrnného poplatku byla velmi omezená, neboť se jedná o formulářovou smlouvu a podmínky byly určeny pevně právním předchůdcem žalobkyně. Ujednání o tomto poplatku v části, ve které převyšuje 1/4 poskytnuté půjčky, proto soud považuje za neplatné. 13. S ohledem na výše uvedené soudu proto nezbylo, než podané žalobě vyhovět částečně. Výrokem I. soud zavázal žalovanou uhradit žalobkyni částku 13 000 Kč (12 000 Kč + soudem přiznaný souhrnný poplatek ve výši 3 000 Kč – 2 000 Kč zaplacených žalovanou). Zaplacenou částku 2 000 Kč soud započetl na souhrnný poplatek a zbývá tedy uhrazení zbylé části poplatku ve výši 1 000 Kč a celé jistiny ve výši 12 000 Kč. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení, je ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z jistiny. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Soud přiznal úroky dle tohoto nařízení, ačkoliv žalobkyně požadoval úroky z prodlení o 1% nižší. Výrokem II. pak soud zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 4 188 Kč, a to s odkazem na shora citované závěry. 14. Žalobkyně uhradila za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 800 Kč. Vzhledem k tomu, že soud ve věci nevydal elektronický platební rozkaz, postupoval podle položky 2, bodu 2 sazebníku soudních poplatků a soudní poplatek doměřil v konečném rozhodnutí. Podle položky 1 činí výše soudního poplatku z částky do 20 000 Kč částku 1 000 Kč. K doplacení tedy zbývá částka 200 Kč. Soud proto žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice Okresnímu soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 15. Žalobkyně měla ve věci částečný úspěch a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil. Žalobkyně měla úspěch v částce 13 000 Kč a neúspěch v částce 4 188 Kč. Odečteme-li úspěch od neúspěchu, dojdeme k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu 51 % svých účelně vynaložených nákl