7 C 186/2025-47 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 083,58 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy ze dne 19. 12. 2023 o poskytnutí revolvingového úvěru číslo , hodnota, , na základě které, byl žalovanému sjednán úvěrový rámec ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,31 % ze sjednaného úvěrové rámce. Dle žaloby žalovaný v průběhu trvání úvěrového vztahu načerpal částku 24 941 Kč a na poskytnutý úvěr uhradil částku 8 942 Kč. S ohledem na porušení závazku žalovaného hradit úvěr řádně a včas, došlo ke dni 23. 4. 2025 k zesplatnění úvěru a žalovaný byl vyzván dopisem ze dne 23. 4. 2025 k zaplacení celého úvěru jednorázově. Jelikož žalovaný na výzvy žalobce nereagoval a po zesplatnění úvěru neuhradil žádnou splátku, eviduje žalobkyně ke dni sepsání žaloby za žalovaným pohledávku ve výši 26 038,85 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 24 483,85 Kč (tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu, jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalovanému poskytnuta a kterou žalovaný neuhradil), dále nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 26 083,853 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 676,75 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 24 483,85 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 683,20 Kč od 8. 5. 2025 do 28. 7. 2025 a zákonného úroku z prodlení z částky 26 083,85 Kč od 29. 7. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně. V žalobě žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzuje jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako například věk, vzdělání, zdroj příjmu, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení.2. Soud usnesením ze dne 29. 9. 2025 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 186/2025-33 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.3. Žalobkyně žalobu doplnila podáním doručeným soudu dne 10. 10. 2025, zopakovala, jakým způsobem zkoumá úvěruschopnost svých klientů, odkázala na metodiku posouzení úvěruschopnosti. Zopakovala, jakým způsobem žalovaného lustrovala, odkázala na kartu klienta a na záznam telefonního hovoru s žalovaným. Odkazovala dále na judikaturu, stanoviska a principy souhlasné s jejím názorem na posuzování úvěruschopnosti4. Žalovaný se i přes výzvu soudu k žalobě nevyjádřil.5. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.6. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 19. 12. 2023 pod číslem , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve výši 3,31 % z úvěrového rámce, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 27,90 %, roční procentní sazba nákladů šikovného účtu byla sjednána ve výši 31,8 %.7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta vycházejícího z údajů v revolvingové smlouvě žalobkyně uzavřela, že příjem žalovaného činí 38 000 Kč, výdaje 14 676 Kč, zbývá mu po odpočtu splátky 331 Kč částka 22 993 Kč. Dle karty klienta žalobkyně vycházela z toho, žalovaný je rozvedený, počet dětí 0, jeho příjem činí 30 000 Kč, výdaje 12 000 Kč, bydliště má hlášeno na obecním úřadě.8. Z přehledu čerpání splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný celkem načerpal 24 941 Kč a uhradil 8 942 Kč.9. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 23. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 32 027,95 Kč, nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy s poučením, že v případě neuhrazení dlužné částky bude tato vymáhána soudní cestou. Dle připojeného poštovního archu byla výzva žalovanému odeslána dne 24. 4. 2025.10. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného opakovaně vyzvala k úhradě dlužné částky, která k uvedenému datu činila 32 481 Kč, a to nejpozději do 21. 5. 2025 s poučením, že pokud uvedená částka nebude uhrazena, bude vymáhána soudně. Dle poštovního archu byla předžalobní výzva žalovanému odeslána dne 15. 5. 2025.11. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.14. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla úvěruschopnost žalovaného ověřována z tvrzení žalovaného. Žalobkyně odkázala na zákaznickou kartu, ve které je uveden příjem žalovaného 30 000 Kč, výdaje žalovaného ve výši 12 000 Kč. Dle žádosti o půjčku a současně smlouvy o půjčce měl mít žalovaný hlavní příjem 30 000 Kč, vedlejší příjem 8 000 Kč, výdaje 12 000 Kč. Přes výzvu soudu žalobkyně nepředložila žádné listiny prokazující skutečnou výši příjmů a výdajů. Soudem po žalobkyni požadované doklady mohly dát jasnou odpověď na úvěruschopnost žalovaného. Jelikož příjmy a výdaje žalovaného nejsou nijak ověřeny, není tedy možno poměřit příjmy a výdaje žalovaného a zjistit, zda v době poskytnutí úvěru byl žalovaný schopen úvěr řádně splácet.16. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany žalobkyně a be