Okresní soud ve Svitavách 11 C 104/2026-96 – Smlouva pracovní

Žalobkyně se žalobou ze dne 20. 5. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 877 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 1. 7. 2018. V žalobě uvedla, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 136,66 % ročně splatit ve 36 měsíčních splátkách po 1 610 Kč. Žalobkyně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a lustrací databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (SOLUS a NRKI) a zjistila, že žalovaný disponuje zdroji ke splácení úvěru. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a porušil tak sjednaná smluvní ujednání. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem 16 100 Kč, poslední splátku uhradil dne 11. 7. 2019. Žalobkyně proto smlouvu o úvěru dne 26. 8. 2019 zesplatnila, přičemž výše jistiny včetně úroku v té době činila 22 312,21 Kč. Po zesplatnění žalovaný uhradil žalobkyni 6 834,76 Kč. Žalovaná částka sestává z dlužné původní jistiny ve výši 15 477,45 Kč včetně dlužného úroku ke dni zesplatnění, smluvní pokuty ve výši 3 493 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 22 312,21 Kč ode dne zesplatnění úvěru do podání žaloby ve výši 6 507 Kč. Mimo žalované částky se žalobkyně domáhá zaplacení zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 89,31 % ročně dle částečných úhrad žalovaného.2. Usnesením ze dne 8. 6. 2026, č. j. 11 C 104/2026-69, soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.3. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 16. 6. 2026 soudu sdělila, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě dokladů o příjmech, pracovní smlouvou, výpisů z databází NRKI a SOLUS, z formuláře hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Dále žalobkyně prověřovala, že žalovaný není evidován v insolvenčním rejstříku. Z předložených dokladů žalobkyně zjistila, že měsíční příjem žalovaného činí 16 000 Kč a měsíční náklady činí 5 710 Kč, čímž má žalovaný k dispozici rezervu ke splácení ve výši 5 710 Kč.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. K projednání věci soud nařídil na den 10. 8. 2026 jednání, k němuž se žalovaný bez předchozí omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně doručeno dne 11. 7. 2026. Soud proto dle § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal bez přítomnosti žalovaného.6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.7. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 1. 7. 2018 mezi žalobkyní coby poskytovatelem a žalovaným coby klientem, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč s tím, že žalovaný vrátí žalobkyni částku celkem 57 960 Kč v 36 měsíčních splátkách vždy po 1 610 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 136,66 % ročně.8. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že v tomto byly žalovanému poskytnuty informace o budoucím obsahu smlouvy o úvěru.9. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 13. 7. 2018 soud zjistil, že úvěr žalovaného byl schválen.10. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že z bankovního účtu žalobkyně byla na bankovní účet žalovaného č. , Anonymizováno, pod variabilním symbolem č. , var. symbol, dne 12. 7. 2018 odeslána částka 20 000 Kč.11. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný vyčíslil svůj pravidelný měsíční příjem na částku 15 047 Kč a své měsíční výdaje na částku 5 710 Kč, z toho výdaje na bydlení na částku 2 000 Kč. K tomuto byla započítána i finanční rezerva ve výši 1 000 Kč. Dále zde žalovaný uvedl, že je svobodný, je zaměstnán od 1. 2. 2017 u společnosti , právnická osoba, a bydlí u rodičů.12. Z fotokopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného.13. Z pracovní smlouvy ze dne 10. 1. 2017 soud zjistil, že žalovaný byl od 1. 2. 2017 zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, jako kuchař.14. Z výplatních pásek žalovaného za měsíce duben a květen 2018 soud zjistil, že žalovanému byla vyplacena v měsíci dubnu mzda 15 073 Kč a v květnu 15 025 Kč. Totéž je zřejmé i z výpisů z bankovního účtu žalovaného.15. Z výpisu z registru SOLUS a NRKI bylo zjištěno, že žalobkyně lustrovala žalovaného v těchto registrech. V registru NRKI dosáhl žalovaný skóre 320 – kategorie I., která představuje vyšší riziko.16. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný na poskytnutý úvěr splatil 22 934,76 Kč.17. Z výzev k zaplacení ze dne 27. 12. 2018, ze dne 22. 2. 2019, ze dne 23. 4. 2019, ze dne 23. 5. 2019, ze dne 24. 6. 2019, ze dne 23. 7. 2019 a ze dne 22. 8. 2019 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzývala k zaplacení dlužných splátek a zároveň ho upozorňovala na možnost zesplatnění úvěru.18. Z oznámení ze dne 26. 8. 2019 soud zjistil, že k tomuto dni žalobkyně zesplatnila úvěr z důvodu prodlení žalovaného s platbami a žalovaného vyzvala, aby ve lhůtě 10 dnů žalobkyni zaplatil částku 28 205 Kč sestávající z dlužné jistiny, úroku, smluvních pokut a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.19. Z předžalobní výzvy ze dne 30. 4. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. k zaplacení dluhu ve výši 21 370 Kč spolu s vyčíslenými smluvními pokutami a úroky. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána téhož dne.20. Z ostatních listin soud nezjistil žádné pro věc rozhodné skutečnosti.21. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 7. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí společně s úroky a poplatky ve 36 měsíčních splátkách po 1 610 Kč, celkem 57 960 Kč. Žalovaný zaplatil na úvěr ve prospěch žalobkyně částku 22 934,76 Kč.22. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 28. 5. 2022 (dále jen ZSÚ).23. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.24. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.25. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.27. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.28. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.29. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.30. Soud si je zároveň vědom, že smlouva o hotovostním úvěru byla uzavřena v době, kdy § 87 odst. 1 ZSÚ byl účinný ve znění, jak je citováno výše, a tudíž porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru způsobovalo toliko relativní neplatnost smlouvy a nebylo k ní přihlíženo z úřední povinnosti. Soud však na tomto místě konstatuje, že výše citované zákonné ustanovení je nezbytné vykládat v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, což má za následek, že i v případě neprověření schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet je smlouva absolutně neplatná, a to i dle znění zákona o spotřebitelském úvěru ve znění před 28. 5. 2022, neboť články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES Evropského parlamentu a Rady musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. Závěry soudu uvedené v předcházejícím odstavci o povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru a následná sankce spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy v případě nedodržení této povinnosti se tak uplatní i v nyní projednávané věci.31. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 7. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála. Žalobkyně tvrdila, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného, lustrací ve veřejně dostupných databázích. Žalobkyně soudu rovněž předložila výplatní pásky žalovaného za období duben a květen 2018. Nicméně již nepředložila soudu žádné další podklady, na základě kterých by bylo možné skutečně osvědčit další zjištění provedená žalobkyní.32. Soud tak konstatuje, že příjem žalovaného byl výplatními páskami řádně ověřen, kdy závěry žalobkyně o průměrné mzdě žalované ve výši 16 000 Kč pouze nepatrně převyšují zjištění soudu. Zároveň je však zapotřebí dodat, že žalobkyně nedostatečně prověřila výdajovou stránku žalovaného, kdy tuto část je nezbytné při prověřování úvěruschopnosti zkoumat a následně zohlednit. Žalobkyně nezkoumala historii transakcí na bankovním účtu žalovaného, jeho případné další závazky či vyživovací povinnosti. Žádné skutečnosti týkající se výdajů žalovaného žalobkyně fakticky nedoložila, když v této části se pouze spolehla na jeho tvrzení, proto soud její postup považuje za nedostatečný, posuzovala-li úvěruschopnost žalovaného pouze na základě interní listiny bez dalších podkladů pro ověření sdělených informací. Z takto zjištěných skutečností tedy nelze postavit najisto, že by žalovaný byl schopen úvěr splácet. Jelikož žalobkyně nedoložila žádný další důkaz pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, lze uzavřít, že žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně na tuto výzvu však reagovala pouze doklady ověřující příjem žalovaného a další doklady o zkoumání úvěruschopnosti soudu nepředložila. Z toho soud usuzuje, že žádnými dalšími listinami žalobkyně nedisponuje. Soud proto uzavírá, že nebyla naplněna podmínka toho, že nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.33. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 1. 7. 2018 je dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky. Soud však zjistil, že žalovaný žalobkyni v rámci provedených splátek uhradil celkem částku 22 934,76 Kč. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci představovala jistina úvěru 20 000 Kč, je zřejmé, že žalovaný svou povinnost vůči žalobkyni zcela splnil.34. Soud proto žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.35. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci zcela úspěšný, nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok II.).