7 C 72/2026-33 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 517,92 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 13. 1. 2025 mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , Anonymizováno, , adresa, , IČ , IČO, a žalovaným, na základě které právní předchůdce žalobkyně dle žaloby poskytl žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 28. 1. 2025. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky , internetové stránky, . Dle žaloby byla úvěruschopnost žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně posuzována na základě lustrací v dostupných databázích CEE, ISIR, NRKI, BRKI a CRKI. Žalovaný byl povinen doložit kopii dokladu totožnosti, výplatní pásky za dva měsíce, výpis z bankovního účtu nebo daňové přiznání. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo vyhověno žádosti o úvěr. Úvěr byl převeden z bankovního účtu právního předchůdce na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Dle žaloby se žalovaný dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl opakovaně upomínán. Po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 0,08 Kč činí celková výše nároků 10 517,92 Kč nejpozději splatných dne 28. 1. 2025, skládající se z nesplacené jistiny ve výši 8 000 Kč, poplatku za sjednání úvěru ve výši 2 399,64 Kč a smluvního úroku ve výši 118,28 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 2. 2026. Žalobkyně uvedla, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně za prokázaný z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala přiznání jistiny žalované částky jako nároku na bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.2. Soud usnesením ze dne 7. 4. 2025 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 72/2026-25 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.3. Žalobkyně na výzvu soudu žalobu nedoplnila.4. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena dne 20. 4. 2026 nevyjádřil.5. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, ze dne 13. 1. 2025 uzavřené mezi společnosti , Anonymizováno, . a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský, bezúčelový úvěr ve výši 8 000 Kč, s úrokovou sazbou 36 % ročně, úrokem 118,36 Kč, roční procentní sazbou nákladů ve výši 44 359,14 %, splatnou jednorázově ve výši 10 278,04 Kč s dobou splatnosti 15 dnů, a to na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, .7. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 4. 2. 2026 bylo zjištěno, že společnost , Anonymizováno, . poskytla na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, částku 8 000 Kč dne 13. 1. 2025.8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 2. 2026 a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 2. 2026 bylo zjištěno, že žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn.9. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 2. 2026 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného informovala o postoupení pohledávky a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého potvrzení o podání doporučené zásilky byla předžalobní výzva žalovanému odeslána dne 17. 2. 2026.10. Zprávou , právnická osoba, . ze dne 21. 4. 2026, bylo potvrzeno, že dne 13. 1. 2025 společnost Emmaś , právnická osoba, s.r.o. na shora uvedený účet, který patří žalovanému, odeslala částku 8 000 Kč.11. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.14. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Je věcí žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně), jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla provedena lustrace v dostupných databázích a že právní předchůdkyně měla k dispozici výplatní pásky žalovaného a výpisy z účtu. Žalobkyně byla vyzvána k doložení těchto listin, žalobu však nijak nedoplnila. Žalobkyně již v žalobě uvedla, že pokud soud neuzná nárok žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru, aby byla pohledávka případně posouzena z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.16. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalovaného. Pokud tyto doklady právní předchůdkyně k dispozici měla, měly být předloženy soudu k ověření.17. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a že žalovaný na tuto částku nic neuhradil.18. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 8 000 Kč. V řízení bylo prokázáno postoupení pohledávky na současnou žalobkyni i to, že o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 8 000 Kč.19. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení