8 C 30/2026-18 – Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť s žalovaným uzavřela dne , Anonymizováno, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky až do výše 44 500 Kč. Podle uvedené smlouvy se žalovaný zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky žalobkyni a spolu s poplatky za službu „Klidné spaní“ a „Presto“, jakož i poplatek za tranší úvěru, přičemž první splátka byla splatná dne 5. 2. 2025. Strany si dále sjednaly, že žalovaný má žalobkyni zaplatit smluvní úrok ve výši 1,02 % denně z nesplacené části jistiny. Mezi účastníky byla taktéž sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ prodlení žalovaného. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, načež žalobkyně zesplatnila dluh ke dni 2. 10. 2025. Žalovaný je proto od 3. 10. 2025 v prodlení s plněním peněžitého závazku, přičemž žalobkyně požaduje též kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 28 256,97 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 460,31 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 109,85 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 2 836,29 Kč smluvní pokutu ve výši 3 243,99 Kč a zákonný úrok z prodlení.2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.3. Soud má z listinných důkazů, a to konkrétně z předložené smlouvy o úvěru, za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uvedeného dne uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 44 500 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalobkyně následně žalovanému vyplatila za období od 27. 1. 2025 do 4. 6. 2025 na čerpání úvěru částku v celkové výši 48 389 Kč, a to převedením na účet žalovaného, jak je prokázáno předloženým potvrzením. Úvěr byl poskytnut na účet žalovaného, který žalovaný uvedl. Ve smlouvě byl pak sjednán smluvní úrok ve výši 1,016 % denně z nesplacené části jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu, roční procentní sazba nákladů (RPSN) je ve smlouvě uvedena ve výši 1 793,67 %. Dále byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu pro případ prodlení žalovaného. Žalobkyně vyzvala žalovaného dne 2. 10. 2025 k splacení úvěru jako celku, jak plyne z této výzvy. Žalovaný však poskytnuté prostředky plně nevrátil, když žalobkyni zaplatil celkem toliko 24 800,51 Kč. Žalobkyně proto po žalovaném požaduje uhradit jistinu ve výši 23 600 Kč, a dále dle uzavřené smlouvy kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 28 256,97 Kč, poplatek za vyplacení tranší ve výši 460,31 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 109,85 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 2 836,29 Kč a částku 3 243,99 Kč na smluvní pokutě. Žalovanému byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 28. 1. 2026.4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 48 389 Kč žalobkyni částku 83 307,92 Kč (součet požadované částky ve výši 58 507,41 Kč + již žalovaným uhrazená částka ve výši 24 800,51 Kč), přičemž úrok z úvěru byl sjednán ve výši 1,016 % denně (nikoli 1,02 % denně, jak uvádí žalobkyně v žalobě), což představuje úrok ve výši 370,84 % ročně (1,016 x 365) z dlužné částky. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (v dané věci RPSN 1 793,67 %!), naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se R