Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 720 Kč. Uplatněný nárok sestával z částky 20 000 Kč představující dosud nesplacené peněžní prostředky poskytnuté žalovanému, z částky 8 000 Kč představující smluvní úrok a z částky 6 720 Kč představující smluvní pokutu. Z částky 28 000 Kč dále požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 22. 8. 2024 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 21. 4. 2024 se společností , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Podle smlouvy byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 30 000 Kč, sjednaným úrokem ve výši 40 % měsíčně a dobou trvání na dobu neurčitou. Žalovaný byl povinen pravidelně hradit měsíční úroky, zatímco jistinu mohl splatit kdykoli za trvání smlouvy. Žalobkyně dále uvedla, že původní věřitel poskytl žalovanému celkem 20 000 Kč. Protože žalovaný své povinnosti neplnil, původní věřitel úvěr dne 21. 8. 2024 zesplatnil. Pohledávka byla následně postoupena na společnost , právnická osoba, ., a poté na žalobkyni. Pro případ, že soud neshledá nárok ze smlouvy důvodným, žalobkyně požadovala, aby soud část odpovídající poskytnutým peněžním prostředkům posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitel posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle údajů uvedených žalovaným, mzdového dokladu a údajně též lustrací v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Tvrdila, že věřitel porovnal doložitelné příjmy a deklarované výdaje žalovaného a ponechal žalovanému rezervu odpovídající internímu pravidlu. Konkrétní výsledky lustrací ani konkrétní výpočet disponibilního příjmu však nepředložila.3. Žalovaný se k žalobě ani k výzvám soudu nevyjádřil, své skutkové stanovisko neuvedl a soudu nesdělil své současné příjmové, majetkové, rodinné ani sociální poměry.4. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a byly splněny zákonné předpoklady takového postupu.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , potvrzení o provedených platbách, sdělení , právnická osoba, , žádosti o úvěr, mzdového dokladu, standardních informací o spotřebitelském úvěru a oznámení o zesplatnění soud zjistil, že žalovaný uzavřel dne 21. 4. 2024 s původním věřitelem smlouvu o nezajištěném revolvingovém spotřebitelském úvěru s limitem 30 000 Kč, dobou trvání na dobu neurčitou, úrokovou sazbou 40 % měsíčně a RPSN 5 517,16 %, přičemž žalovaný měl hradit měsíční úroky a jistinu mohl splatit kdykoli. Původní věřitel mu dne 21. 4. 2024 poukázal 15 000 Kč a dne 15. 5. 2024 částku 5 000 Kč, celkem 20 000 Kč, na účet vedený pro žalovaného, jenž v žádosti uvedl měsíční příjem 25 799 Kč, výdaje 15 000 Kč, čtyřčlennou domácnost, dva příjmy v domácnosti a bydlení v pronajatém bytě, avšak bez konkrétních údajů o nájemném, nákladech na bydlení, vyživovacích povinnostech, dalších závazcích či pravidelných výdajích; ze mzdového dokladu za leden 2024 vyplynula hrubá mzda 35 580 Kč, čistý příjem 28 681 Kč a částka k převodu 19 605 Kč, standardní informace uváděly při úplném vyčerpání úvěrového rámce celkovou částku k úhradě 88 000 Kč a minimální platby odpovídající pouze úrokům, smlouva obsahovala smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky a původní věřitel dne 21. 8. 2024 oznámil zesplatnění úvěru s požadavkem na zaplacení 56 358 Kč do tří dnů.6. Smlouva uzavřená mezi původním věřitelem a žalovaným je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel uzavíral smlouvu jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba mimo rámec podnikání. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel před uzavřením smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, také z příslušných databází nebo jiných zdrojů. Spotřebitelský úvěr smí poskytnout pouze tehdy, jestliže z výsledku posouzení nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel tuto zákonnou povinnost řádně nesplnil. Předložený podklad obsahuje převážně údaje, které uvedl samotný žalovaný. Původní věřitel sice disponoval jedním mzdovým dokladem, avšak nebylo prokázáno, že by dostatečně ověřil pravidelnost a dlouhodobou udržitelnost deklarovaného příjmu ani skutečnou výši pravidelných výdajů žalovaného a jeho domácnosti. Nebyla doložena výše nájemného a nákladů spojených s bydlením, skutečné životní náklady čtyřčlenné domácnosti, existence a rozsah případných vyživovacích povinností, další pravidelné závazky žalovaného ani případné splátky jiných úvěrů. Nebyly předloženy konkrétní výsledky tvrzených lustrací v registrech ani výpisy z účtu, z nichž by bylo možné posoudit pravidelný příjem, skutečné výdaje a celkové finanční zatížení žalovaného. Žalobkyně sice popsala obecný interní postup původního věřitele, podle něhož měla spotřebiteli zůstat desetiprocentní rezerva a úvěr měl být poskytován tak, aby částka k vrácení nepřesáhla stanovený rozdíl mezi příjmy a výdaji, nepředložila však konkrétní výpočet provedený u žalovaného. Z předložených podkladů proto nelze přezkoumat, ze kterých konkrétních hodnot původní věřitel vycházel a jak dovodil, že žalovaný bude schopen úvěr za sjednaných podmínek splácet. Za zvláště významnou soud považoval povahu a ekonomickou náročnost sjednaného úvěru. Při skutečně vyčerpané jistině 20 000 Kč činil měsíční smluvní úrok 8 000 Kč. Při žalovaným deklarovaném příjmu 25 799 Kč a deklarovaných výdajích 15 000 Kč zbývala částka 10 799 Kč. Po zaplacení samotného měsíčního úroku by žalovanému zbývalo 2 799 Kč, aniž by byla umořena jakákoli část jistiny. Takový výsledek nekoresponduje s tvrzením žalobkyně, že žalovanému měla být po splnění povinností ponechána přiměřená finanční rezerva. Samotné prohlášení spotřebitele, že je schopen úvěr splatit, ani jeho obecná prohlášení o neexistenci dluhů nemohou nahradit samostatné odborné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem. Závěr poskytovatele musí být výsledkem skutečného přezkoumání dostatečných a spolehlivých informací, nikoli pouze převzetím spotřebitelem deklarovaných údajů. Soud proto uzavřel, že původní věřitel neměl k dispozici dostatečné a přiměřeně ověřené informace umožňující odpovědný závěr, že o schopnosti žalovaného úvěr splácet nejsou důvodné pochybnosti. Úvěr byl žalovanému poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona č. 257/2016 Sb.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je smlouva neplatná, poskytl-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou téhož zákona. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.8. V důsledku neplatnosti smlouvy žalobkyni nevzniklo právo na sjednaný úrok ani na smluvní pokutu. Žalobkyni náleží pouze vrácení částky, kterou původní věřitel žalovanému skutečně poskytl a kterou žalovaný nevrátil. Jde o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy, jehož vypořádání je zvláštním způsobem upraveno v § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2026, vysvětlil, že § 87 zákona č. 257/2016 Sb. představuje speciální právní úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soukromoprávní sankce poskytovatele spočívá v tom, že má právo pouze na vrácení nesplacené jistiny, nikoli na sjednané úroky a poplatky. Zvláštní ochrana spotřebitele se dále projevuje tím, že jistina se nevrací automaticky na základě jednostranné výzvy poskytovatele, ale v době odpovídající možnostem spotřebitele. Poskytnutí částky 20 000 Kč bylo prokázáno potvrzeními o platbách a zprávou banky. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný z této částky cokoli vrátil. Soud proto žalobkyni přiznal částku 20 000 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. Žalobu na zaplacení smluvního úroku ve výši 8 000 Kč soud zamítl, protože právo na smluvní úrok z neplatné smlouvy nevzniklo. Ze stejného důvodu soud zamítl nárok na smluvní pokutu ve výši 6 720 Kč. Smluvní pokuta je právem založeným ujednáním neplatné smlouvy a žalobkyně nemůže její zaplacení požadovat. Žalobkyně nemá dále právo ani na požadovaný zákonný úrok z prodlení od 22. 8. 2024. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uzavřel, že nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, může poskytovateli vzniknout až tehdy, dostane-li se spotřebitel do prodlení s vrácením jistiny v době odpovídající jeho možnostem podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Výzva věřitele k vrácení zbývající části jistiny z neplatné smlouvy sama o sobě prodlení spotřebitele nezakládá. Oznámení o zesplatnění ze dne 21. 8. 2024 vycházelo z předpokladu platnosti smlouvy a požadovalo zaplacení celé smluvně vyčíslené částky 56 358 Kč ve lhůtě tří dnů. Nešlo o dohodu o době vrácení jistiny přiměřené možnostem žalovaného ani o soudní určení této doby podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Uvedená výzva proto nemohla založit prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení. Protože nebylo prokázáno, že by před rozhodnutím soudu uplynula doba přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., nevzniklo žalobkyni právo na požadovaný úrok z prodlení. Soud proto žalobu v této části zamítl.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Je-li mezi účastníky spor o dobu odpovídající možnostem spotřebitele, určí ji soud podle § 87 odst. 2 uvedeného zákona s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Žalovaný však přes výzvu soudu neposkytl potřebnou součinnost. Nesdělil své aktuální příjmy, výdaje, rodinné, sociální ani majetkové poměry a nenavrhl, aby mu soud umožnil splnění povinnosti v delší lhůtě nebo ve splátkách. Jediný mzdový doklad se vztahoval k lednu 2024 a neposkytoval dostatečný podklad pro posouzení aktuálních možností žalovaného v době rozhodování soudu. Za tohoto stavu soud nemohl přezkoumat ani spolehlivě určit individuální dobu přiměřenou možnostem žalovaného podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Procesní pasivita žalovaného nemůže vést k tomu, že by pravomocně přiznaná povinnost zůstala bez určené lhůty splatnosti. Soud proto stanovil lhůtu k plnění podle obecného pravidla § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy do tří dnů od právní moci rozsudku.10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Žalobkyně požadovala celkem 34 720 Kč a byla úspěšná ohledně částky 20 000 Kč. Její úspěch činí 57,6037 %. Žalovaný byl úspěšný ohledně částky 14 720 Kč, tedy v rozsahu 42,3963 %. Čistý úspěch žalobkyně tak činí 15,2074 %. Při stanovení poměru úspěchu soud vycházel z poměru přiznaných a zamítnutých peněžitých nároků. Žalobkyně byla neúspěšná i ohledně veškerého požadovaného úroku z prodlení. Toto příslušenství však soud do matematického základu poměru úspěchu samostatně nezahrnul, neboť bylo požadováno průběžně do zaplacení a jeho vyčíslení by neodpovídalo povaze rozhodování o nákladech řízení. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném elektronickém formuláři, který žalobkyně používá ve skutkově a právně obdobných věcech, předmětem řízení bylo peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšovala 50 000 Kč. Byly proto splněny předpoklady použití § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Při tarifní hodnotě přesahující 30 000 Kč a nepřevyšující 50 000 Kč činí sazba odměny za každý úkon do podání návrhu na zahájení řízení včetně 700 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 100 Kč za úkon. Žalobkyni vznikly do podání žaloby včetně náklady za tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu obsahující základní skutkový a právní rozbor a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Odměna činí 2 100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč. Vyjádření žalobkyně ze dne 20. 7. 2026 bylo učiněno na výzvu soudu a obsahovalo věcnou argumentaci k rozhodné otázce posouzení úvěruschopnosti. Soud je proto považoval za účelně vynaložený úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Na tento úkon učiněný po podání návrhu se zvláštní sazba podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu nevztahuje. Při tarifní hodnotě 34 720 Kč činí podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odměna 2 500 Kč a paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Žalobkyně dále zaplatila soudní poplatek ve výši 1 389 Kč. Podle údajů uvedených v návrhu není plátcem daně z přidané hodnoty, proto soud náklady o DPH nezvýšil. Celkové účelně vynaložené náklady žalobkyně činí 6 739 Kč. Z této částky odpovídá čistému úspěchu žalobkyně ve výši 15,2074 % částka 1 024,82 Kč. Po zaokrouhlení na celé koruny soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 025 Kč.