27 C 180/2021-60 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 26. 3. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 22 050 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 13. 5. 2017 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]), když žalovaný řádně nesplácel poskytnuté peněžní prostředky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolaní účastníci řízení nedostavili. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] a žalovaným byla dne 13. 5. 2017 uzavřena Smlouva o úvěru [číslo] v níž se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti 15 000 Kč a žalovaný se zavázal [právnická osoba] vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit sjednané navýšení ve výši 11 100 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách po 450 Kč s tím, že první splátka je splatná do sedmi dnů od uzavření smlouvy. Žalovaný potvrdil, že při podpisu smlouvy převzal celý úvěr v hotovosti. Žalovaný splatil [právnická osoba] pouze část navýšení, a měl tak dlužil [právnická osoba] na jistině úvěru stále 15 000 Kč a na navýšení 7 050 Kč. Uvedená pohledávkay [právnická osoba] za žalovaným byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně usilovali o sjednání závazku ze smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), s charakterem spotřebitelského závazku. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 1. 12. 2016, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C -679/18), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Soud pouze pro úplnost dodává, že při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018 - 77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. A proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech a výdajích, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v zákoně o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). V průběhu jednání se ukázalo, že žalobkyně neoznačila důkazy potřebné k prokázání tvrzení o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Jediným z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného relevantním důkazem je předložená Karta zákazníka, která však vyvolává více otázek, než nabízí odpovědí. Zde zapsané údaje o příjmech a výdajích žalovaného působí zcela nevěrohodně a účelově, tak aby formálně umožnily dospět k tzv.„ použitelnému příjmu“. Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání uvedeného tvrzení. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno v části týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, proto je třeba posoudit předmětnou smlouvu o zápůjčce jako neplatnou, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 15 000 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu 15 000 Kč a žalovaný jí (ani později žalobkyni) uvedenou částku nevrátil. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 16 938,75 Kč (součet dlužné částky ve výši 15 000 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z ní od 1. 7. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 1 938,75 Kč) s 9 % úrokem z prodlení ročně z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Lhůtu k plnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Další uplatněné nároky a příslušenství (navýšení 7 050 Kč, kapitalizovaný úrok ze zápůjčky 5 178,87 Kč a 23,78 % úrok ze zápůjčky ročně z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení) však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Protože úspěch účastníků byl přibližně stejný (žalobkyně 19 620,26 Kč x žalovaný 19 296,13 Kč), rozhodl soud výrokem III. rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.