27 C 205/2021-40 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 26. 4. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 8 013,62 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalované v důsledku porušování povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 29. 1. 2019 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]), když žalovaná řádně nesplácela vyčerpaný úvěr. 2. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolané účastnice řízení nedostavily. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba] a žalovanou byla dne 29. 1. 2019 uzavřena Smlouva o úvěru [číslo] v níž se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované v hotovosti 10 000 Kč a žalovaná se zavázala [právnická osoba] vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit sjednané navýšení ve výši 8 592 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 328 Kč s tím, že první splátka je splatná do jednoho měsíce od uzavření smlouvy. Byla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti žalované zaplatit jakoukoli splátku dle smlouvy řádně a včas ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná potvrdila, že při podpisu smlouvy převzala celý úvěr v hotovosti. Žalovaná splatila [právnická osoba] pouze část jistiny úvěru a část navýšení, a měla tak dlužit [právnická osoba] na jistině úvěru 6 436,64 Kč a na navýšení 5 155,36 Kč. Na smluvní pokutě požadovala [právnická osoba] po žalované 3 500 Kč. Uvedené pohledávky [právnická osoba] za žalovanou byly i s příslušenstvím postoupeny žalobkyni. 4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně usilovaly o sjednání závazků ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), s charakterem spotřebitelského závazku. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 1. 12. 2016, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C -679/18), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). 5. Soud pouze pro úplnost dodává, že při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018 - 77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. A proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. 6. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v zákoně o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). 7. V průběhu jednání se ukázalo, že žalobkyně neoznačila důkazy potřebné k prokázání tvrzení o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání uvedeného tvrzení. 8. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno v části týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalované, proto je třeba posoudit předmětnou smlouvu o úvěru jako neplatnou, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. 9. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. Občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 6 436,64 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bez právního důvodu 10 000 Kč a žalovaná jí z uvedené částky vrátila pouze 3 563,36 Kč. 10. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 6 868,69 Kč (součet dlužné částky ve výši 6 436,64 Kč a požadovaného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z ní od 30. 3. 2020 do 30. 11. 2020 ve výši 432,05 Kč) s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 6 436,64 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení. 11. Lhůtu k plnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 12. Další uplatněné nároky a příslušenství však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části (7 452,41 Kč) výrokem II. rozsudku zamítnuta. 13. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť obě účastnice měly ve věci částečný (přibližně stejný) úspěch. Proto soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.