20 C 207/2021-81 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané žalovanou a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původní jistinou [částka], navýšenou o poplatek [částka], z níž se žalovaný zavázal splácet [částka] v 52 týdenních splátkách. Z této smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka] a úrok z prodlení z jistiny od [datum] do zaplacení, když [částka] již mělo být žalovaným na závazek uhrazeno. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, písemnost se po uplynutí úložní doby na adrese trvalého bydliště vrátila jako nedoručitelná soudu, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, k návrhu se nevyjádřil. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Soud sice po faktickém pobytu žalované pátral, jiný poznatek však nezjistil, pouze to, že je zaměstnancem [právnická osoba] 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o půjčce ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že se žalovaný po načerpání [částka] zavázala uhradit celkem [částka] v 52 týdenních splátkách po [částka] Částkou [částka] je sjednán„ souhrnný poplatek“, který nijak specifikován co do obsahu. Dopisy ze dne [datum] (č. l. 52) a [datum] (č. l. 54) žalobkyně prokázala oznámení o postoupení pohledávky a tím i to, že projednávaná pohledávka za žalovaným přešla z původního věřitele na [právnická osoba] [anonymizováno] a posléze na ni. Zároveň je zde uvedena i další pohledávka (ze smlouvy [číslo] s jistinou [částka], o jejímž osudu však soudu není ničeho známo a u zdejšího soudu zřejmě dosud uplatněna nebyla). K oběma oznámením byly doloženy podací archy doporučených zásilek (č. l. 53 a 55). Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím archem (č. l. 59) prokázal vypracování a zaslání jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Z databáze [příjmení] [jméno] národní banky soud zjistil, že v září 2004 činila obvyklá bankovní sazba UK1 (úvěry na spotřebu, bydlení a ostatní pro domácnosti) 7,47 % ročně. 4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu sjednali závazek ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku, na které lze s výjimkou ujednání o souhrnném poplatku (viz níže) hledět jako na (ve zbytku, tj. při úročení sazbou 22,41 % p. a. coby trojnásobku obvyklé bankovní sazby) platné. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného (tj. zda již neuhradil více). Tvrzeny byly úhrady v rozsahu [částka]. 5. Pokud se týká souhrnného poplatku (resp. kapitalizovaného obchodního úroku, jak uvádí sama žalobkyně v návrhu), soud nárok nepovažoval za důvodný nad částku [částka]. Takové ujednání skrytě obchází ustanovení o zásadě nutnosti zachování dobrých mravů ve vztazích dle občanského zákoníku (tehdy platného [číslo] Sb.), neboť pohledávku úročí sazbou přibližně 112 % ročně. Souhrnný poplatek není rozložen na konkrétní služby (které by svou povahou skutečně představovaly spotřebitelem volitelné služby k samotné zápůjčce), proto soud vychází z celkového navýšení jistiny. Hotovostní inkaso je zde nezměnitelnou součástí závazku, z desítek řízení ohledně zápůjček stejné původní věřitelky je ostatně patrné, že bezhotovostní forma splácení (s níž se senát 20 C dosud nesetkal) bude v penzu soudně vymáhaných pohledávek z těchto spotřebitelských úvěrů přinejlepším vzácná. 6. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Takto by sazba skutečně činila cca 66,4 %, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN), kterou sama věřitelka vyčíslila jako 199,4 %. Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu se však (je-li pojednáváno obecně) nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby tak nelze judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole. Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou (srov. kalkulaci na č. l. 79 s rozpisem jednotlivých splátek), což druhostranným smluvním podmínkám věřitelky neodporuje (v těchto konkrétních soud žádné konkurující ustanovení nenalezl). 7. Uplatněná sazba (112 % ročně) je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou ostrakizovány dříve, než mohou vůbec dojít do stá